Student World

Původ virů je tak trochu záhadou. Jako nejjednodušší organismy, vlastně cosi na samé hranici živé a neživé přírody, by mohly stát u samé kolébky evoluce. Zdá se však, že vše je úplně jinak.
Podle dnes převládající teorie jsou viry spíše vzbouřenou DNA. Nejsou totiž schopné samostatné existence a ke svému parazitickému životnímu stylu nutně vyžadují metabolický aparát (enzymy) jiných buněk. Je proto obtížně představitelné, jak by mohly existovat, pokud by byly v ekosystému samy.
Virus je s trochou zjednodušení kus nukleové kyseliny, DNA nebo RNA. V kontextu teorie sobeckého genu je užitečné na virus kupodivu nahlížet jako na jakýkoliv jiný gen (nebo skupinu genů). Liší se "pouze" jednou věcí: Viry se do další generace nepřenášejí prostřednictvím vajíček a spermií (nebo analogickým způsobem při nepohlavním rozmnožování) hostitelského organismu. Jsou jaksi "vzbouřenou" DNA, která si našla jiné cesty přenosu do další generace.
A protože organismy jsou v rámci představy sobeckého genu vlastně jen vozítka, která geny používají pro svou slepou a bezcílnou cestu od věčnosti k věčnosti, liší se viry od naší vlastní DNA prostě jen tím, že používají jiná vozítka. Z tohoto důvodu nejsou také nijak zvlášť zainteresovány na osudu vozítka těch "slušných" genů a klidně způsobí hostitelskému organismu smrt.
Viry mají samozřejmě silnou "motivaci" k tomu, aby se mohly dále šířit (předpokládáme, že viry postrádající tuto motivaci vymřely :-)). Takže u virů i jiných mikroorganismů, které se přenášejí vzduchem, bývá dobré přimět nemocného drážděním třeba ke kašli (proto také kašleme při angíně či chřipce). Virus vztekliny rozzuří svou oběť a "donutí" ji, aby ještě před smrtí někoho pokousala. A zbývá dodat, že s příslušnými parazity a jejich přenosem se dle Flegrových skript k Evoluční biologii spojuje i subjektivní příjemnost líbání…
Poznámka spíše na okraj: Viry jsme definovali jako sobeckou DNA, která si našla jiné "vozítko". Jak však poznamenává Richard Dawkins, není důvod, abychom si nemohli představit i opačný proces, tedy naopak začlenění viru či jiné sekvence DNA do chromozómu a následný "klasický" přepis této informace. Rozbor lidského genomu dokonce ukázal, že naše DNA je takových původně mikrobiálních částí dosti plná, což je i jedním z důkazů platnosti evolučních teorií.
A na úplný závěr, takové "splývání" organismů je něčím zcela běžným, dokonce k němu nemusí dojít ani na úrovni genomu. Tak třeba mitochondrie, tedy buněčné organely odpovědné především za energetický metabolismus (dýchání), byly před miliardami let aerobními bakteriemi, které vznikly do buněk předků vyšších organismů. Nyní zde přebývají ve zdánlivě dokonalé symbióze, ale neklamme se: Mají vlastní DNA, nezávislou na té (např.) lidské. Mitochondriální DNA se přitom dědí pouze po matce, spermie ji vůbec neobsahují…

autor Pavel Houser