Během druhé světové války probíhal intenzivní vývoj biologických zbraní především v Japonsku, a to v tzv. Jednotce 731 pod vedením generála Širóa Išiiho. Při bestiálních pokusech s mikroby a viry zde bylo zavražděno nejméně 10 000 lidí. Takto vyvinuté bojové prostředky byly zkoušeny v obsazené Číně na vězních a zajatcích a později opakovaně použity ve válečných operacích. Celkem se odhaduje, že za oběť biologickým zbraním nasazeným Japonci za druhé světové války padlo až půl milionu lidí. Experimenty s biologickými zbraněmi probíhaly v té době také v USA, Sovětském svazu, Velké Británii a koncem války i v nacistickém Německu, není však známo, že by byly někdy využity.
Intenzivní vývoj biologických zbraní probíhal i během studené války. V roce 1972 byla sice podepsána mezinárodní Úmluva o biologických a toxických zbraních, ke které se připojilo 140 států, nicméně některé velmoci ve vývoji útočných bakteriologických zbraní nadále pokračovaly. Protože všechny tyto programy probíhaly v nejhlubším utajení, je o nich k dispozici jen velmi málo věrohodných informací. Ve Spojených státech se biologické zbraně zkoumaly zejména v Lékařském výzkumném ústavu infekčních chorob armády Spojených států (USAMRIID) ve Fort Detricku ve státě Maryland, ve Velké Británii probíhaly podobné experimenty v zařízení v Porton Downu v jihozápadní Anglii. Mimochodem Fort Detrick je dnes také sídlem Národního ústavu pro výzkum rakoviny, a je proto často navštěvován i českými vědci.
Pravděpodobně největší pozornost byla v poválečném období věnována vývoji biologických prostředků v zemi, která se sice prohlašovala za hráz míru, ale byla skutečnou říší zla – v bývalém Sovětském svazu. Významným impulsem pro zintenzivnění vývoje biologických zbraní v té době bylo získání informací od zajatých japonských a německých expertů. O významu, který tehdejší nejvyšší sovětské vedení této problematice přikládalo, svědčí fakt, že vedením tohoto programu byl v roce 1946 pověřen jeden z nejbližších Stalinových spolupracovníků, Lavrentij Berija.
Tento výzkum pochopitelně podléhal nejpřísnějšímu utajení, ale zhroucení sovětského impéria něco z těchto tajemství přeci jenom poněkud poodhalilo. Zvláště důležité informace byly získány jednak od mikrobiologa Vladimira Pasečnika, který v roce 1989 uprchl do Velké Británie, a jednak od významného sovětského experta Kanatžana (Kena) Alibeka, který emigroval do USA v roce 1991. Ještě předtím však stačil vytvořit pro sovětské generály válečně využitelný kmen antraxu, tzv. Alibekův antrax. Nejvýznamnějším sovětským zařízením na výrobu biologických zbraní byla pravděpodobně laboratoř Vektor v sibiřském městě Kolcovo, kde od sedmdesátých let minulého století probíhal vývoj geneticky modifikovaných virů, které byly kombinací více smrtelných agens.
Podle některých svědectví se v Kolcovu po roce 1980, kdy bylo v souvislosti s eradikací neštovic ukončeno plošné očkování, soustředila masová výroba kultur varioly pro válečné potřeby. Po roce 1990 byla pro nedostatek finančních prostředků a odchod vědců do ciziny ukončena: osud mnoha tun kultury viru varioly je nejasný a vyvolává znepokojení.
V celém Sovětském svazu bylo údajně nejméně osmnáct mikrobiologických laboratoří nebo spíše biotechnologických továren zabývajících se vývojem a výrobou biologických zbraní, které byly přímo řízeny ministerstvem obrany. Významná zařízení byla například v Jekatěrinburgu, Zagorsku a Sverdlovsku. Ostrov Vozrožděnije v Aralském jezeře je v důsledku pokusů s biologickými zbraněmi, testovanými většinou na opicích, dodnes zamořen antraxem a dalšími prostředky určenými pro konečné zúčtování s imperialistickým nepřítelem. Předpokládá se, že kontejnery s biologickými agens, které jsou zde zakopány, by mohly vyhubit obyvatelstvo celé planety hned několikrát.
Velice málo informací existuje pochopitelně i o současném výzkumu biologických bojových prostředků. Není ale třeba pochybovat o tom, že jejich výzkum a vývoj probíhá navzdory všem mezinárodním závazkům v řadě států i nadále. Buď se tak děje zcela tajně (a řada indicií tomu skutečně nasvědčuje), nebo je vývoj biologických zbraní skrýván pod rouškou výzkumu problematiky ochrany před infekčními chorobami.
Které viry jsou tedy favority vojenských mikrobiologů?
Americké Centrum pro kontrolu nemocí v Atlantě a Národní ústav pro infekční nemoci a alergie ve Washingtonu vypracovaly seznam nebezpečných mikrobiálních agens, která by se mohla stát zbraněmi možné biologické války. Mikroorganismy jsou rozděleny podle nebezpečnosti a použitelnosti v boji do kategorií A, B a C. Kategorie A zahrnuje patogeny způsobující smrtelné infekční choroby přenášené vzduchem, které mohou způsobit velké ztráty na životech. Na prvním místě této nejnebezpečnější kategorie je náš starý známý virus varioly. O jeho možném zneužití pro válečné účely nebo terorismus jsme už hovořili v kapitole o neštovicích (kap. 1).
Virus varioly na to má skutečně ideální vlastnosti – je velmi nakažlivý, onemocnění má dostatečně dlouhou inkubační dobu, aby se ztížilo jeho odhalení, a má také velmi vysokou smrtnost. Smutným paradoxem je skutečnost, že jsme šance tohoto viru na to, aby se mohl stát biologickou zbraní, výrazně posílili právě tím, že se jej podařilo celosvětově eradikovat. Dokud virus volně cirkuloval ve světě, měla populace ve vyspělých zemích díky očkování alespoň základní imunitu. Případný útok by byl jistě velmi zlý, ale po rozpoznání vyvolávajícího agens by se podařilo dostat situaci pod kontrolu pomocí dodatečného mimořádného očkování populace. V současné době je však již přibližně polovina všech lidí na světě zcela neimunní a ve většině zemí světa není dostupná vakcína, protože její komerční výroba byla dávno ukončena. Náhlý výskyt neštovic, podobný případu z New Yorku v roce 1947, by tedy dnes znamenal katastrofu. Právě pro takové případy by bylo velmi důležité mít k dispozici účinné virostatikum, které bychom mohli proti neštovicím urychleně nasadit. Problémem je samozřejmě testování – variola nemá zvířecího hostitele, pro testování tedy neexistuje vhodný zvířecí model. Nové látky se proto musí testovat na příbuzných poxvirech, o kterých jsme mluvili v kapitole 1, jako je virus opičích neštovic nebo vakcinie. Nejslibnější jsou zatím výsledky cidofoviru, nukleotidového analoga z laboratoře prof. Holého na ÚOCHB AV ČR v Praze. Cidofovir je naštěstí schválen pro klinické použití proti virovým zánětům sítnice způsobeným cytomegalovirem (závažná komplikace pokročilého stadia AIDS), a jeho nasazení proti další virové chorobě by tedy nic nebránilo.
Do stejné, nejvyšší kategorie A patří i viry hemoragických horeček Marburg a Ebola, o kterých už také byla řeč (viz kap. 6). K jejich zneužití láká především vysoká smrtnost, přičemž neexistuje účinná léčba ani očkování. Nevýhodou pro vojenského stratéga nebo bioteroristu je však jejich poměrně neúčinný mezilidský přenos. Řada expertů se proto pustila do pokusů vytvořit spojením výhodných vlastností jednotlivých virů něco jako superagens a někteří z nich za to dokonce zaplatili životem.
Na problematice genetické modifikace viru Marburg pracoval například již zmíněný sovětský expert Nikolaj Ustinov, který se při práci s tímto virem sám nakazil a zemřel. Podle zpráv jeho kolegy Kena Alibeka však jeho vysoce virulentní kmen, nazvaný varianta U, byl ještě v roce 1990 zařazen do tehdejšího arzenálu sovětských biologických zbraní. Do kategorie B, na kterou je ještě zaměřena pozornost expertů na biologické zbraně, byly zařazeny viry způsobující choroby s poněkud nižší smrtností, jako jsou některé encefalitidy, například venezuelská koňská encefalitida, západonilská horečka a řada dalších. A konečně v kategorii C je zařazena řada mikroorganismů způsobujících méně vážná onemocnění, jako je například virus chřipky. Stačí si však vzpomenout na epidemii španělské chřipky v r. 1918, abychom ani viry z této kategorie nepodceňovali.
Pro úplnost dodejme, že k potenciálním biologickým agens patří také živočišné a dokonce i rostlinné viry. Podle informací Kena Alibeka byly v zařízeních podléhajících sovětskému ministerstvu zemědělství v rámci programu Ekologie vyvinuty silně virulentní kmeny virů způsobující takové choroby, jako je například slintavka a kulhavka, africká horečka prasat či mor skotu. Mimochodem nepodceňujme zvířecí viry. O škodách, jaké by mohlo cílené použití některých z nich způsobit, svědčí například celkový účet za epizoocii kulhavky a slintavky, která proběhla ve Velké Británii v roce 2001. Infekce byla tehdy skutečně prokázána jen asi u 2000 krav, ale z karanténních důvodů bylo nutno porazit celkem 7 milionů kusů ovcí a hovězího dobytka. Celkové náklady za likvidaci infekce a související ekonomické ztráty se vyšplhaly k 16 miliardám dolarů. Ještě větší škodu by zřejmě způsobilo zneužití viru hovězího moru; díky velmi úspěšnému celosvětovému očkovacímu programu proti této veterinární nákaze, zahájenému v roce 1994 Světovou organizací pro zdraví zvířat, se zřejmě podařilo tuto infekci eradikovat. Budoucí terorista nebo biologický válečník tedy bude mít jako cíl k dispozici obrovskou populaci hovězího dobytka bez přirozené imunity.
Tento text je úryvkem z knihy
Jan Konvalinka, Ladislav Machala: Viry pro 21. století
Academia 2001
O knize na stránkách vydavatele
