Student World

Ve staré řečtině se vlk označoval jako lykos (odtud i lykantrop jako označení vlkodlaka). Od tohoto slova je mj. odvozena řada místních i vlastních jmen. Řeka jménem Lykos tekla v Malé Asii (přítok důkladně se kroutícího Meandru), vlčí pahorek Lykavittos se nacházel i v Athénách a v jeho borových lesích sídlili vlci až do historických dob. Od slova lykos je možná odvozeno jméno maloasijské země Lykie.
Od staroperského označení vlka by zase podle Eliadeho mohl pocházet název země na jih od Kaspického moře – Hyrkánie (tady by člověk po pravdě řečeno spíše předpokládal etymologii arktos-medvěd, nicméně dotazovaní lingvisté připouštěli i vlčí původ). V íránských textech z doby počátků zoroastrismu jsou vlkodlaci mimochodem označováni jako dvounozí vlci, ovšem zoroastrismus je naprosto nedokázal ocenit – jako ostatně naprostá většina náboženství.
A odvozená vlastní jména?
Lykaón byl mytický arkadský král, který se pokusil Diovi k večeři předložit pečené lidské maso, protože ho zajímalo, zda to bůh pozná (to je test, který by klidně mohl vymyslet i opravdový vlkodlak). Zeus to poznal – a krále za trest (?) proměnil ve vlka.
V řecké mytologii vystupují i postavy jménem Lykos a Lykomédés. Lykurgos byl pak legendárním zákonodárcem, kterého Sparťané pokládali za zakladatele svého politického zřízení. Stejné jméno nosila i řada dalších hrdinů a politiků historických dob.

Podle řeckých bájí v Arkádii mělo nacházet nejstarší město světa. Pro nás je zajímavý jeho název: Lykosúry. R. Hošek to překládá půvabně jako Vlčechvosty (Zdroj: Radislav Hošek: Země bohů a lidí, Svoboda, Praha, 1972). Taktéž v této krajině ve vnitrozemí ostrova Peloponésu se tyčí hora Lykaion, kde se podle řecké mytologie v předklasických časech odehrávaly lidské oběti, docházelo ke kanibalismu a rituální proměně účastníků obřadu ve vlky, kteří nevrhali stín (na toto téma podobných rituálů podrobněji viz dále).
Ve starém Řecku měli vlčí přízviska i významní bohové. Uctíván byl třeba Zeus Lykarios a Apollón Lykagenos.

Nejproslulejšími dětmi s vlčí výchovou zřejmě byli zakladatelé Říma Romulus a Remus. Zdařilé literární ztvárnění vlčích dětí podává Rudyard Kiplin (Knihy džunglí, Albatros, Praha, 1991, překlad Aloys a Hana Skoumalovi). Vlčí smečka si sama pro sebe zpívá např. následující texty:

To ráno zle houf vlků vyl
jednou a vícekrát.
Země se nohy nedotknou,
zrak pronikne i hustou tmou,
tak v džungli za kořistí jdou
jednou a vícekrát.

Hlavní "vlčí" postavou je v Knihách džunglí starý vůdce smečky Akéla, jehož smrtí (a Mauglího odchodem z divočiny k lidem) pak tragicky končí celý příběh.
"Vlk samotář nabral dech a spustil smuteční píseň, jakou zpívá v posledním tažení vůdce smečky. Zpěv sílil, stoupal výš a výš, nesl se za řeku až k závěrečnému výkřiku: "Dobrý lov!" Tu se Akéla Mauglímu vyškubl, vyskočil a mrtev padl."

Podle knihy Vlkodlaci, která právě vychází v nakladatelství Triton, http://www.triton-books.cz

autor