Student World

Prvním z nich je tzv. pseudoreciprocita – jedinec udělá čin, z něhož mají prospěch ostatní, ale i on sám. Nemusí tedy docházet následně k odměně/výměně reciprocity. Tak např. se předpokládá, že skupina vlaštovek může ulovit více hmyzu (v přepočtu na jednotlivce) než samotní ptáci – i když tedy na první pohled není moc jasné, proč by to tak mělo být. Vlaštovka, která objeví roj hmyzu, proto výkřikem přivolá ostatní. Na rozdíl od Vězňova dilematu není v tomto případě „zrada“ výhodná pro nikoho, systém tedy nemusí vyvíjet mechanismy pro trestání podvodníků. Jednání je kooperativní, ale sotva jakkoliv „altruistické“, protože zájmy jedince i ostatních jsou prostě totožné.

Kooperace a alturismus mezi nepříbuznými jedinci může vznikat také podvodem, kdy někdo příbuznost pouze předstírá. K tomu může dojít např. při výchově nepříbuzných mláďat, které přišly o rodiče. Pěstouni v nich vyvolají dojem, že jsou jejich příbuzní, a budou pak časem profitovat z příbuzenského výběru/altruismu, který mláďata špatně vyhodnotí.

Ke kooperaci bez mechanismů Vězňova dilematu může také docházet, pokud jednotlivé protislužby následují rychle za sebou (tzv. model parcelování), např. pokud si jedinci navzájem čistí srst. Nechat si čistit srst, ale nečistit ji kolegovi, znamená, že ten s tím také skoro ihned přestane. „Hra“ je rozdělena do tolika kol o tak malé hodnotě, že zisk z podvodu je zanedbatelný, protože proces má smysl, jen když proběhne do konce. Paralely v lidském chování: Projekt se rozdělí na hodně etap a zadavatel je proplácí dodavateli postupně. Každé pivo se platí ihned po donesení…

Mají paralelu v lidském jednání i předešlé dva případy? Osvojují si pěstouni děti s cílem, aby se o ně měl kdo postarat ve stáří? (Přirozeně se neptáme na to, zda tak činí zcela vědomě.)

Zdroj: L. Barrett, R. Dunbar, J. Lycett: Evoluční psychologie člověka, Portál 2007

autor Pavel Houser