Student World

Jak se stalo, že za těch pár tisíc let, které uplynuly od domestikace vlka, mohlo dojít k tak obrovskému rozrůznění psích plemen?

Předně, i když nechybí úvahy o tom, že už paleolitičtí lovci z moravského Předmostí měli ochočené vlky, průkazná cesta k současným psům je mnohem mladší. Genetické analýzy se zdají nasvědčovat, že místem první domestikace by mohla být východní Asie. Nejstarším nesporným archeologickým důkazem domestikace je asi 12 000 let starý nález z Izraele, kde je štěně pohřbeno spolu s člověkem.

Na psa samozřejmě působily během té doby extrémní selekční tlaky: na jeho vztah k lidem, na specifické dovednosti (hlídání, lov, pastýřští či tažní psi), obecně na učenlivost a komunikaci, porozumění lidským povelům a gestům, ale i na to, aby se člověku líbil. Taktéž na dovednost žebrat o jídlo a vůbec na schopnost jíst lidskou potravu (neolitičtí zemědělci chovající psy jedli například velmi málo masa); pes má proto dnes poněkud jiný jídelníček než vlk. Roli hrály také klimatické faktory. Člověk se postupně rozšířil od tropů po polární oblasti a téměř všude ho provázeli i psi. A tak podobně jako u jiných zvířat, psi z chladných oblastí se stávali relativně většími (a samozřejmě se měnila hustota srsti apod.).

Zajímavé ale je, že i přes extrémní rozrůznění současných psích plemen si jsou dnešní psi geneticky velmi blízcí; ba dokonce se geneticky téměř neliší ani od svého předka, vlka. Nakonec až na výjimky není nijak narušena ani schopnost křížení.
Jak je možné, že tak málo genetických změn stihne vytvořit tak pestré fenotypy? Pravděpodobnou odpovědí je fakt, že u vlků se během vývoje ze štěněte v dospělého jedince různě mění nejen celková velikost, ale i proporce mezi jednotlivými částmi těla (na rozdíl třeba od koček). Změna těchto genů je pak spojená s různou rychlostí růstu jednotlivých částí těla, což je hlavní příčinou variability.
Pes by šel charakterizovat jako neotenní vlk. I dospělí psi mají určité rysy, které vlci naopak časem ztrácejí („estetická“ preference neotenie u člověka zřejmě souvisí s naší vlastní evolucí). Nejde pouze o vzhled, ale i o způsoby chování: například dospělí vlci se už mnohem více než štěkáním dorozumívají mimikou. Lidé ale zaregistrují spíše štěkot než mimiku psí tváře, pročež při evoluci psa selekce preferovala jedince, kteří takto komunikovali i v dospělém věku. Vlci naopak štěkají hlavně při komunikaci s mláďaty. Jak vidno, opět další důkaz neotenie.

Zajímavé je, že protože geny působí různě kombinovaně a kódují řadu různých vlastností, selekce na jednu vlastnost vyvolá často i další změny. Pokud tedy naši předkové vybírali mezi vlčaty ta nejmírnější, byla tahle selekce spojená třeba i se změnou srsti nebo celkových proporcí těla.
Mimochodem – v některých pokusech vyšli psi (nikoliv však vlci) jako chápavější i než nám mnohem bližší opice. Ba dokonce se zdá, že u psů je schopnost rozumět lidským gestům kódována již geneticky (viz http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2005031831).

Zdroj:
Karen E.Lange, Wolf to woof, National Geographic 1/2002
Původ psa – http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=141
Wkipedia – http://en.wikipedia.org/wiki/Origin_of_the_domestic_dog

autor Pavel Houser