V první polovině postglaciálního klimatického optima došlo k nejvýznamnější události v holocénu. Byl to příchod rolnického lidu mladší doby kamenné – neolitu – v 6. tisíciletí př. Kr., který znamenal zvrat přírodního vývoje na rozsáhlých územích střední Evropy. Vzhledem k tomu, že v přírodovědeckých kruzích není stěžejní význam této skutečnosti pro naši přírodu dodnes přiměřeně hodnocen, věnujeme jí samostatnou úvahu, v níž se pokusíme stručně shrnout základní fakta.
Dříve než přistoupíme k vylíčení lidského vlivu na přírodu, je třeba ujasnit si vztah lidské společnosti a přírody v době před nástupem zemědělství a po něm z ekologického hlediska. Člověk žil v našem prostoru statisíce let před příchodem prvních rolníků a pastevců, živil se však lovem a sběrem rostlinných produktů, které mu nabízela sama příroda. Byl tedy odkázán na to, co mu v daných okrscích v určité době poskytovala, takže v případě nedostatku musel buď hledat obživu v jiných krajinách nebo trpět hladem. Nezakládal proto stálejších sídlišť a byl závislý na rozmarech přírody stejně jako skupiny jiných živočichů, třeba smečky vlků nebo stáda turů. Přes své schopnosti tak zůstával nedílným článkem přírodních ekosystémů, které zatím nebyl schopen trvale měnit k svému prospěchu.
Toto postavení pravěké společnosti se od základu mění ve chvíli, kdy se člověk naučil pěstovat určité rostliny a chovat některé živočichy pro svou potřebu. Tehdy přestává být závislý na ryze přírodních zdrojích, neboť vytváří umělé ekosystémy – pole a pastviny, které mohou zajistit jeho potřeby v daleko větší míře a podstatně tak omezit jeho závislost na čistě přírodním dění. Nejde jen o revoluční zvrat z hlediska ekologického, ale i společenského, neboť vede k zakládání stálých sídlišť, k dělbě práce a tím i k postupné společenské diferenciaci. Nový způsob života klade daleko vyšší nároky na výrobu různých nástrojů a zařízení, které slouží nejen k obdělávání půdy, ale i k výstavbě stálých obydlí, zpracovávání živočišných i rostlinných produktů i uchovávání zásob. Na rozdíl od paleolitu a mezolitu se neolitem počínaje objevuje keramika v podobě nádob nejrůznějších velikostí a tvarů. V osídlených oblastech se tak člověk stává významným ekologickým činitelem, který usměrňuje a nezřídka od základu mění přirozený vývoj, takže lze právem hovořit o přetváření přírody vedoucím ke zrodu kulturní krajiny, jaké nemá obdobu v předchozích dobách.
Uvážíme-li „technické“ prostředky, které tehdy měl pravěký člověk po ruce, je nabíledni, že musel velmi citlivě hodnotit přírodní prostředí osídlených oblastí, aby jeho hospodářství přinášelo patřičné výsledky. Musel správně odhadnout jakost půd, které chtěl využít, zhodnotit klimatické podmínky i další zdroje, které mu osídlená krajina mohla poskytnout. To se plně projevuje v charakteru území, která první zemědělci osídlovali nebo kterým se naopak vyhýbali. Není divu, že v našich poměrech jim nejlépe vyhovovaly právě ty oblasti, které se i dnes vyznačují vyššími ukazateli bonity a které proto již od příchodu prvních rolníků zůstaly trvale osídlené a obhospodařované. Uvážíme-li, že to obnáší plných 7 tisíciletí, dovedeme si představit, jak hluboký dopad na přírodu těchto oblastí zemědělská kolonizace měla.
První otázkou, která vyplývá z tohoto vývoje, je ráz přírodního prostředí v krajinách, které první rolníci osídlovali. Z dosavadního vylíčení postglaciálního vývoje je zřejmé, že jejich nástup spadá do období všeobecného rozmachu zapojených lesů, kdy rychle mizí společenstva i druhy otevřené krajiny. Tento proces však v krajinách s vlhčím podnebím nepochybně probíhal daleko rychleji než ve vláhově chudých xerotermních okrscích, které se zhruba kryjí s dnešním rozšířením černozemních půd. Paleobotanické doklady jasně hovoří o souvislém zalesnění, v drtivé většině však pocházejí ze zmíněných vlhčích krajin, takže jejich výpověď je v xerotermních oblastech problematická. Ojedinělá naleziště na okraji černozemní oblasti jako Komořanské jezero u Mostu nebo Vracov u Bzence se i dnes nacházejí v přímém sousedství velkých lesních komplexů a nikoli v centru černozemí s vysokým zastoupením stepních prvků. Jedinou oporou zůstávají proto měkkýši, i když průkazných malakozoologických nálezů je dodnes také málo (Pavlov, Poplze, Štětí, Vojnice, Vrutice). Nicméně vývoj malakofauny poskytuje toto významné svědectví: zatímco ve vlhkých nížinných oblastech, třeba v prostoru Pardubic nebo Přerova, se v předneolitickém období setkáváme s obvyklým vývojem, tedy s nástupem bohatých lesních společenstev probíhajícím od počátku atlantiku, ve skutečně suchých krajinách, které se i dnes vyznačují převahou černozemních půd a srážkami nižšími než 500 mm ročně, se řada stepních druhů udržuje až do počátku neolitu, zatímco z lesních se objevuje jen několik málo přizpůsobivých druhů, které po kultivaci krajiny opět rychle ustupují. Rovněž nálezy z neolitických sídlištních objektů se omezují na druhy otevřených ploch popřípadě světlých hájů a křovišť. Neolitičtí lidé pronikali i do zalesněných krasových oblastí, jak dokládají nálezy z větších jeskyní. Zde však, jak v neolitických horizontech, tak v jejich nadloží, nacházíme běžná lesní společenstva, což nasvědčuje tomu, že jejich pobyt v tomto prostředí výrazněji nenarušil přírodní stav.
Z předchozího nástinu vyplývá, že nejsušší a zároveň nejteplejší oblasti měly v době příchodu prvních rolníků ještě lesostepní ráz, což znamená, že se v nich podle povahy reliéfu střídaly teplé, často nezapojené háje s otevřenými plochami stepního rázu, a to i na hlubokých půdách. Rozlehlé plošinné stepi se v českých zemích nemohly výrazněji uplatnit vzhledem k pestře členitému terénu i omezené rozloze xerotermních okrsků. Větší rozsah však nepochybně měly v panonské oblasti včetně jihozápadního Slovenska, kde některé stepní prvky z pleistocénu, např. pišťucha nebo hraboš (Microtus gregalis), údajně přežily až do počátků bronzové doby. Co se týče vývoje malakofauny v českých zemích, chybějí v oblastech, kde přetrvala původní staroholocenní step až do neolitu, doklady lesního optima, které se jinde ve sledu měkkýších společenstev projevuje velmi výrazně. Biota původní stepi se po osídlení opět druhotně šíří a plynule přechází do cenóz stepi kulturní (např. křeček nebo plž Chondrula tridens).
Neolitem počíná druhotné šíření otevřených ploch na úkor lesa. Souvisí to s dopadem neolitického osídlení, které se v některých územích vyznačovalo obdobnou hustotou sídlišť jako v současnosti. Počty obyvatel byly ovšem mnohonásobně nižší než dnes, avšak územní nároky na zajištění jejich výživy daleko vyšší. Kromě žďáření nebylo ještě známo hnojení, takže obdělané pozemky se v poměrně krátkých lhůtách přesunovaly na poměrně rozsáhlém prostoru (cyklické zemědělství). Rovněž osady měnily svá místa, ovšem v delších lhůtách. Neolitici pěstovali krom obilnin zastoupených pšenicí dvojzrnkou i jednozrnkou a ječmenem i další plodiny jako hrách, čočku a proso. Chovali již skot, prasata jakož i kozy a ovce, které introdukovali do střední Evropy. Pozoruhodné jsou jejich stavby, především tzv. dlouhé domy, které byly až 40 m dlouhé, 5–7 m široké a někdy až 4 m vysoké. Znali tedy obrábění dřeva, dosud však neprováděli orbu, setba byla ruční. Lov zvěře, zprvu poměrně omezený, se větší měrou uplatnil až v pozdějších fázích. Teprve v mladším neolitu a na sklonku doby kamenné – v eneolitu – jsou osady opevňovány. Tehdy se také objevují vozy, rádlo tažené zvířaty a je domestikován kůň. Tyto podrobnosti uvádíme proto, abychom si přiblížili představu o dopadu pravěké zemědělské civilizace na naši přírodu a ukázali, že tito lidé nebyli žádní divoši žijící v primitivních chatkách uprostřed souvislých pralesů.
Nejnázornější obraz o postupu přeměn přírodní krajiny na krajinu kulturní poskytuje rozložení a hustota pravěkých sídlišť a dalších stop lidské činnosti. Jak uvedeno, první rolníci zabrali nízké teplé kraje, do značné míry se kryjící s oblastí dnešní teplomilné květeny – termofytikem, přičemž vyhledávali okrsky s hlubšími hlinitými půdami, především na spraši. Památky kultury lineární keramiky nenacházíme jen na území dnešních černozemí, nýbrž i na jeho periferii, pokud do ní zasahovaly vhodné substráty za příznivých klimatických podmínek. Toto prvotně kultivované území – starosídelní oblast – pak již zůstávalo víceméně souvisle osídlené až do současnosti, nehledě k dočasnému zmenšení nebo rozšíření v okrajových úsecích.
Je pozoruhodné, že v pozdní době kamenné – eneolitu – se osídlená plocha oproti staršímu neolitu mírně zmenšuje, především ve vlhčích okrajových částech, takže se do značné míry kryje s těmi územími, která dnes označujeme jako xerotermní.
Výraznou změnu přináší doba bronzová počínající kulturou únětickou v první polovině 2. tisíciletí př. Kr. Zatímco dříve zůstaly krom nepatrných výjimek neosídlené jižní Čechy, setkáváme se i v této oblasti s únětickými památkami na řadě míst včetně samého jihu země, především v prostoru Blanského lesa, ale i výše v předhoří Šumavy, např. u Boletic. Zábor území pokračuje pak ve střední době bronzové, kdy jižní a jihozápadní Čechy osídluje lid českofalcké kultury mohylové. Rozmach kolonizace vrcholí v mladé a zejména pozdní době bronzové, kdy na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. Kr. a v první polovině 1. tisíciletí dosahuje rozsah pravěkého osídlení svého vrcholu. Dochází k propojení starosídelní oblasti středních Čech s později osídlenými okrsky na jihu země (kultura knovízská), osídleno je i Chebsko. Budují se opevněná výšinná hradiště, z nichž mnohá leží v okrscích dnes již opět neosídlených a souvisle zalesněných. Příkladem jsou hradiště v brdské oblasti jako Plešivec u Jinců, Hradec, Pišťák (Babka) nad Řevnicemi, Žďár u Rokycan, Hradiště u Březiny ve skupině Radče, Hradišťany v Českém středohoří aj. V Západních Karpatech vznikají hradiště i ve vysokých horských polohách, např. Poludnica v Nízkých Tatrách nebo Mních na západním konci Západních Tater. Hradiště korunují i vrcholy Pálavy a některých planin Slovenského krasu (Zádiel, Vraní skala, Drienovec).
Během doby železné, zejména pak v době kultury laténské, jejímiž nositeli byli Keltové, dochází k ústupu osídlení z méně příznivých oblastí, jenž vrcholí v době římské a v době stěhování národů, kdy posléze zůstává osídlena opět jen starosídelní oblast. Ještě prvotní slovanské osídlení (pražský typ) se váže především na níže položené nejúrodnější kraje, teprve v protohistorické době hradištní a později během středověku jsou postupně kolonizovány rozsáhlé oblasti, přičemž často jde o prvotní osídlení. Platí to zejména pro řadu krajin budovaných krystalinikem České vysočiny, jimž se pravěcí lidé vyhýbali. Poslední velkou etapou je převážně hornická kolonizace českých pohraničních hor a valašská kolonizace v Karpatech.
Rozmach osídlení během bronzové doby, zejména pak na jejím sklonku, se zřetelně projevuje ve vývoji přírody osídlených oblastí. Příkladem je retrográdní vývoj půdy v důsledku odnosu na odlesněných vyvýšeninách a akumulace svahovin při úpatí i dalšího jejich transportu vodními toky, které vedlo nejen k rozrušení již dekarbonatizovaných lesních půd a jejich nahrazení mnohem méně vyvinutými vápnitými půdami rázu nedokonale vyvinutých černozemí, ale i akumulaci nivních hlín podél řek.
Důsledky osídlení se projevily i v šíření fauny. Vrchoviny, které poskytovaly vhodné podmínky pro plný rozvoj lesních ekosystémů, ale dík kolonizaci území na svém obvodu se stali izolovanými ostrovy uprostřed odlesněné kulturní krajiny, se vyznačují tím, že do nich již nepronikla řada jinak běžných lesních druhů, které se šířily zejména v mladším úseku klimatického optima. Tak na zalesněných severozápadních svazích Pálavy nebo v Milešovském středohoří chybí řada lesních plžů jinak běžně rozšířených v oblastech obdobného rázu jako Isognomostoma isognomostomos, Helicodonta obvoluta, Vitrea diaphana, Petasina unidentata aj.
Osídlení ovšem nevedlo jen k ochuzení, nýbrž i k obohacení fauny a flóry. Vytvořilo totiž celou škálu nových náhradních stanovišť jako jsou mezofilní trávníky – louky, pastviny, vysoké meze, úvozy, pastevní lada a draha, obohacené prostory pravěkých hradišť včetně umělých kamenišť z rozvalených valů, nehledě ke specifickému ruderálnímu prostředí intravilánů a později i rozvalin zděných staveb spojovaných maltou, jako jsou středověké hrady (Ložek V. & Skalický V. 1983). Tam našlo útočiště mnoho různých druhů především otevřené krajiny, mezi nimiž se nejen udržela a druhotně rozšířila řada starousedlých stepních prvků (třeba křeček), ale k nimž přibyli i novodobí přistěhovalci (z plžů např. Oxychilus inopinatus, Zebrina detrita, Cecilioides acicula, Monacha carusiana a většina suchomilek (Helicellinae, s výjimkou Helicopsis striata), ale i některé původní lesní prvky, které se zcela zapojily do našich přírodních společenstev – příkladem je skelnatka Oxychilus cellarius. Mnohé kdysi osídlené okrsky byly v důsledku pobytu lidí zúrodněny, jak se lze přesvědčit již na pravěkých hradištích (např. Hrada na Mužském, Hradsko u Kaniny) a v ještě daleko větší míře na středověkých hradech, především tam, kde tyto objekty byly vybudovány na chudých kyselých stanovištích. Významnou roli v šíření organismů sehrály i obchodní styky mezi různými etniky.
Závěrem lze shrnout, že pravěká a později i historická zemědělská kolonizace zanechala hluboké stopy v naší přírodě. Přirozený vývoj byl zvrácen v tom směru, že se vytvořily rozsáhlé bezlesé plochy, kde úspěšně přežila řada starousedlých stepních prvků z dřívějších dob a kde našli nový domov i četní přistěhovalci, kteří u nás předtím nikdy nežili. Mnohé oblasti, které by v přírodním stavu pokrýval souvislý les, se změnily na krajiny s mozaikou lesů, polí, luk, pastvin a sídlišť, čímž se zvýšila jejich biodiverzita, i když původní lesní ekosystémy přitom byly často značně ochuzeny. Vytvořilo se tak nové prostředí, jaké nemá obdoby ve starších klimaticky srovnatelných obdobích. Vzhledem k tomu, že zejména ve starosídelních oblastech, tedy v územích souvisle osídlených od neolitické okupace do dnešních dnů, se antropogenní faktory po tisíciletí kombinovaly s přirozenými pochody, je dnes často obtížné rozlišit, co je původní a co druhotné. Třeba určité stepní ekosystémy přímo navazují na stepi z konce pleistocénu a raného holocénu, sotva však by se byly udržely nebýt kolonizace v dané krajině. Podobně luhy na řekách se mohly vytvářet zcela spontánně, ale jejich podklad – nivní hlíny – jsou do značné míry antropogenním produktem. Podobných kombinací by se našlo mnoho, a proto by ochrana přírody při péči o chráněná území vždy měla brát v úvahu prehistorické doklady, zejména jde-li o to, mají-li se ponechat bez zásahu.
Tento text je úryvkem z knihy:
Vojen Ložek
Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru
Váz. s přebalem, 200 ilustrací, 216 stran, 265 Kč, ISBN 978-7363-095-8 , řada Mimo edice. Poprvé vyšlo 08.10.2007.
Tato kniha pojednává o proměnách české, moravské a slovenské krajiny za posledních zhruba 18 tisíc let. Během té doby ustoupily ze severní Evropy ledovce a přišel les a s ním i lidé živící se nejprve lovem a později zemědělstvím. Každá pravěká kultura vtiskla naší krajině poněkud jinou tvář, zároveň ale musela reagovat na klimatické změny, vývoj říčních niv i změny lesních porostů. Snad nejzávažnějším motorem změn byly střídající se vlny suchého kontinentálního a vlhkého oceánského klimatu. Jako lidé této země s proměnami podnebí a prostředí se střídavým úspěchem zacházíme více jak dvanáct tisíc let, tedy celý holocén, a je to vzrušující příběh! Kniha však není ohlédnutím za minulostí, ale hlavně zprávou pro současnou dobu hlubokých proměn krajiny a očekávaných změn klimatu. Sucha i povodně, odlesnění, hluboká eroze i nástup nových druhů tu již byly a my máme možnost studovat, jak se projevovaly a co způsobily.
O knize na stránkách vydavatele
