Student World

Wrihtova logika je následující. Konekcialisté, funkcialisté či materialisté toho či onoho odstínu vysvětlují vědomí jako epifenomén určité struktury. Vědomí se, například, automaticky objeví jako výsledek dostatečně složitého zapojení.
Wright se na tomto místě ale ptá: Pokud je vědomí epifenoménem, dobrá – proč ale vlastně vzniklo? Proč existuje? Dává svým nositelům nějakou výhodu v evolučním procesu?
Představte si, jak vypadá komunikace mezi lidmi. Hlasivky a jazyk rozvlní vzduch, ten podráždí cosi v uchu příjemce, aktivuje se něco v mozku, přes nervová zapojení se aktivuje jazyk a vygeneruje odpověď (popis je samozřejmě míněn jako určitá nadsázka) Mohlo by to vše proběhnout automaticky, jde prostě o fyzikální (apod.) děje, proč si to tedy účastníci hovoru uvědomují?
Tím se dostáváme ke konceptu tzv. Chalmersovy zombie, o kterém jsme na Science Worldu taktéž již psali. Chalmersova zombie je bytostí, která se chová, jako by měla vědomí, opak je však pravdou. Ponechme stranou spekulace, že všichni ostatní lidé nakonec mohou být Chalmersovými zombiemi. Můžeme si však být jisti, že my sami vědomí máme a Chalmersovými zombiemi nejsme. Proč vlastně?
Evoluční biologie obvykle odpovídá, že vědomí nám umožňuje variabilnější jednání, dovoluje mít pod kontrolou různé pudové reakce, a taktéž se snadněji vžít do uvažování druhých. Vědomí je tedy mj. i simulátorem, kde si představujeme, jak asi uvažují naši konkurenti, což nám – snad – umožňuje je přelstít.
Dobrá, ale pokud vědomí není žádnou zvláštní nehmotnou substancí karteziánského dualismu ("nehmotná substance" je mj. samozřejmě protimluv) a jedná se o způsob zapojení, proč tedy vůbec máme pocit subjektivity?
Ony simulace může provádět počítač. Stejně tak může být vybaven vyšší úrovní řízení procesů ("vědomím"), která může mít v případě konfliktu přednost před úrovní nižší ("pudy"). Počítač však nebude, bez ohledu na schopnost provádět simulace a přepínat mezi řídícími úrovněmi, zřejmě stále vybaven žádným vědomím.
Důležité je si také uvědomit, že v rámci přírodního výběru by Chalmersovy zombie neměly v porovnání s bytostmi nadanými vědomím žádnou nevýhodu – obě skupiny by se chovaly identicky.

Wright z toho vyvozuje, že vědomí není se složitým chováním tedy v žádné nutné souvislosti. Z toho mu vychází, že vědomím mohou být nadány i organismy poměrně jednoduché či struktury, u nichž bychom to nepředpokládali (třeba včetně počítačů, nebo systémů člověk-počítač). To zní téměř jako new age a autor se za to vzápětí omlouvá.
Wright nicméně preferuje druhou variantu výkladu. Na určitém stupni složitosti se vědomí objevuje (jako epifenomén), i když by de facto nemuselo. Vědomí prostě vzniká všude tam, kde je to možné. Existence tohoto epifenoménu je tedy zřejmě nějak nutná, tvorba epifenoménu je přímo zapsána do struktury vesmíru, do jeho jakýchsi základních zákonů. Vesmír tedy v jistém ohledu k vědomí směřuje a Wright se zde výslovně odvolává na jezuitského evolucionistu Teilharda de Chardin.
Ze "směřování k vědomí" nevyplývá Wrightovi rovnou nějaký inteligentní tvůrce kosmu, nicméně náboženský rozměr tohoto tvrzení je přesto zřejmý. Lze třeba zajít ještě dál a tvrdit, že směřování k vědomí vypovídá něco o tom, že ono vědomí bylo přítomno již na samém začátku.

(Zdroj: Robert Wright: Víc než nic, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002)

Poznámka: Jak jsem již na Science Worldu psal, osobně mě fascinuje Wrightův pokus postulovat náboženství nad neodarwinismem. Jeho koncepce se zdá být konzistentní, byť před Dawkinsovým Slepým hodinářem bych ji nepreferoval.