Student World

***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Jakým způsobem dělit lidské jazyky? Jednou z možností je samozřejmě klasifikace „genetická“, tedy snaha rekonstruovat něco na způsob vývojového stromu. Existují pokusy jazyky dělit na mužské a ženské, tento nápad (např.) Pavla Eisnera však není v lingvistice obecně přijímán. Jako další možnost zůstává dělení podle způsobu ohýbání slov a práce s příponami a předponami.

V této souvislosti se můžeme setkat s označeními jazyky „flexivní“, „aglutinační“, „izolační“, „syntetické“, „analytické“ či „amorfní“. Tato označení vystihují spíše převládající rys, v každém jazyce zpravidla najdeme v té či oné míře prvky všechny. Mezi popsanými kategoriemi navíc v čase probíhají přechody. Existují teorie, podle kterých se gramatika zjednodušuje v tom smyslu, že jazyky mají tendenci se stávat analytickými, ovšem většina lingvistů takové chápání odmítá.
Spíše než lineární vývoj probíhá oscilace mezi uvedenými typy. Klasická čínština byla jazykem amorfním, dnes se zvolna stává aglutinačním; z toho taktéž vyplývá, že popisovaná klasifikace se prakticky nijak nekryje s evolučním stromem (příklad hodně přitažený za vlasy z biologie: klasifikace živočichů např. podle velikosti či barvy se také prakticky nijak nekryje s taxonomií vycházející z předpokládaného průběhu evoluce).

Po tomto až příliš dlouhém úvodu by slušel popis, co vlastně slova jako „flexivní“ znamenají.

Amorfní neboli izolační jazyky jsou takové, které nepoužívají předpony, přípony ani koncovky. O tom, co slovo vlastně „znamená“, pak rozhoduje jeho pořadí ve větě, nebo třeba tón. Do této skupiny patřila klasická čínština (a naopak určité rysy tohoto přístupu vykazuje třeba současná angličtina).
Druhá skupina zahrnuje jazyky aglutinační a flexivní. Jazyky aglutinační (maďarština) skládají různé koncovky apod. prostě „za sebe“. Příklad: Pán, 2. pád bez pána, 1. pád množného čísla pánové. V aglutinačním jazyku by 2. pád množného čísla byl prostě kombinací koncovky 2. pádu a koncovky množného čísla: Pán-a-ové (eventuálně samozřejmě v opačném pořadí pán-ové-a).
Když se nad tím zamyslíme, aglutinační jazyky jsou v jistém ohledu „logičtější“, jakoby systematičtější než čeština. Vystačí (minimálně na první pohled) s menším množstvím základních pravidel.

Flexivní jazyky takováto jednoduchá pravidla nemají, přípony, předpony a koncovky se u nich různě překrývají. Syntetické jazyky (praindoevropština, sanskrt, řečtina, latina, současné čeština) vyjadřují gramatické kategorie koncovkami (byť tvořenými podle jiných pravidel než u jazyků aglutinačních); u jazyků analytických (francouzština, angličtina) bývají koncovky redukovány. Gramatické tvary se pak znázorňují spíše zvláštními slovy – před slovesem je např. vždy zájmeno apod. (může být vyjádřeno různě – v češtině např. v podobě „psal jsem“, „psal jsi“).
Nakonec jazyky polysyntetické skládají nejenom jedno slovo s příponami, ale různé slovní kmeny. Jediné „slovo“ pak odpovídá celé větě. Do této skupiny patří např. eskymáčtina či některé jazyky původních obyvatel Austrálie. Ač označované jako „polysyntetické“, v jistém ohledu stojí mimo dosavadní klasifikaci. Polysyntetické prvky a složená slova najdeme samozřejmě v prakticky všech jazycích.

U jazyků psaných přispívá k nejasnostem i rozdíl psané a mluvené podoby jazyka. Psaný jazyk je obecně konzervativnější, např. ještě obsahuje koncovky, i když se již nevyslovují (jazyk se v takovém případě tedy vyvíjí od syntetického k analytickému – francouzština).

(Zdroj: Jiří Černý: Úvod do studia jazyka, Rubico, Olomouc, 1998)

autor Pavel Houser