Antropologie a psychologie podle Descarta

Zhruba řečeno, Descartes je dualisticky přesvědčen, že duše a tělo jsou zásadně odlišných podstat (a tělo je de facto mechanický stroj). Z toho vyplývá, že duše nikdy nemůže tělo zcela zvládnout, ale ani tělo nemůže zničit duši, ta může tělu podlehnout jen díky vlastnímu selhání.
Na rozdíl od dosti častého přesvědčení, podle kterého je tělo hrobem duše, však na samotném spojení duše a těla není podle Descarta nic špatného. Toto spojení je dané od Boha a tedy v zásadě dobré, byť není nutné a duše může existovat i bez těla (zde je nejasné, co přesně se míní, zda můžeme jakoby bez těla přemýšlet už během života a nebo zda k tomu dojde až po smrti, Descartes se taktéž nevyjadřuje ke křesťanskému přesvědčení, že v ráji obdrží duše tělo nové). Není cílem se z těla nějak vyvázat a tělo popřít, ba naopak – spíše o něj náležitě pečovat a přijmout ho. Tento koncept je ovšem značně zprofanovaný a z dnešního pohledu působí poněkud banálně.
Základní hodnotou pro Descarta je svoboda, tedy když duše něco dělá ze své vlastní vůle. Tím se přibližujeme Bohu, který je právě charakterizován tím, že svobodně uskutečňuje sám sebe, je jakousi totální produktivitou. Naopak nesvobodné jednání je de facto totožné s hříchem. Hlavní dualitou v descartovské antropologii a psychologii je protiklad aktivity a percepce. Důležité však je, že i řada zdánlivě aktivních činností jsou vlastně jen reakce, tedy stále se nejedná o naše svobodné a vlastní konání.
Ony vnější percepce (Descartes zavádí docela složitou klasifikaci podle toho, zda duše trpí sebou nebo tělem a v případě těla jde ještě o to, zda je původ přímo v těle samém – bolest orgánu – nebo ve vnějším světě – např. hluk, zima) jsou škodlivé dokonce i tehdy, když se jedná třeba o radost. I radost je vlastně omezující a zabraňuje nám myslet na to, na co chceme sami. Zde Descartes sahá až ke geometrickým metaforám, určitý afekt prostě okupuje místo v duši a na ono místo se už nic jiného nevejde.
K afektům patří jak skutečné smyslové vnímání (bolest, hlad, sexuální a další žádosti), tak i vášně. Vášeň není totožná se žádostí, v tomto případě jde o přímou ránu v duši – červenání apod. je až projevem, ne příčinou studu. Žádost je záležitostí těla, vášeň už vychází z duše samé – v případě projevu vášně již duše vlastně podlehla, např. právě žádosti. K věcem vnějším a tedy percepci patří i určitý druh imaginace, který nedokážeme ovládat, stejně jako halucinace, sny a nutkavé představy.
Ještě zpět k vášním a obdobným stavům. I když při nich dochází k činnostem, které vycházejí z duše, přesto je původní příčina vnější. I jednání tedy může být de facto pasivní (triviálním případem je reflexivní ucuknutí rukou z rozpálené plotny). Afekty nás ovšem klamou a snaží se nám podstrčit, že jednáme sami ze sebe. Dokonce i tehdy, když si tuto reflexi uvědomíme, ještě to neznamená, že jsme také svobodní. Být si vědom nějakého jednání a jeho příčin ještě ke svobodě nestačí. Je důležité dobrat se oněch vnějších příčin, například že jsme podrážděný proto, že má hlad.
Descartes však současně uznával, že afekty mohou být zdroji energie. Tu však musí získat duše pod svou kontrolu, jde o to, aby duše disponovalo tělem a ne naopak (jakkoliv zcela duše tělem disponovat stejně nemůže, vzhledem k naprosto odlišné podstatě obou “substancí”).
Cílem je tedy soustředit se na naše vlastní obsahy mysli. Rozhodování pak nepochází zvenku, ale z naší duše. Z toho pak vyplývá ctnost i zdatnost (oba pojmy splývají v latinském virtus i v řeckém arete), dostaví se klid duše (ataraxia) a soběstačnost, duše se vztahuje jen ke svému vlastnímu nitru.
Výsledkem je sebetransformace mysli, moudrost, růst duše ze sebe samé. To se však podle Descarta neuskutečňuje v nějaké osamělé meditaci, ale má být spojeno s praxí, tréninkem, neustálou sebereflexí, potvrzováním, prohlubováním a uplatňováním našich vlastních návyků. V rámci tohoto vlastního uskutečňování se pak duše paradoxně snaží i udržet spojení s tělem, snaží se zůstat naživu ve zdravém těle a pečovat o organismus. Pro Descarta jako křesťana pak byla jedním z projevů uskutečňování vlastní duše i nějaká forma etiky.
Ačkoliv k uvedené koncepci je možné mít tisíce výhrad, sympatická se na ní jakási systematičnost, tj. Decsartes je schopen i o duši a psychologii vypovídat jasně, dosti exaktním a jakoby matematickým jazykem.