Starý bůh Ometeotl měl čtyři syny, různě zbarvená božstva jménem Tezcatlipoca. Každý z nich se postupně pokusil stvořit podle vlastních představ Zemi. Bůh Quetzalcoatl, známý mj. svým perfekcionismem, však s výsledkem žádného z těchto pokusů nebyl právě spokojen a svět vždy posléze zničil. Pokaždé přitom samozřejmě zahynuli i jeho obyvatelé. Každé ze čtyř období světa se označovalo jako "slunce" a každý z těchto světů nesl jméno na počest katastrofy, kterou byl zničen (Slunce Větru, Vody, Země, Ohně).
Po čtvrtém zničení se bohové sešli ve městě Teotihuacanu (znáte určitě z fotografií – zejména jeho dvě nejznámější pyramidy – http://archaeology.la.asu.edu/teo/, http://studentweb.tulane.edu/~dhixson/teo/teo.html),
smířili se a rozhodli se vytvořit pátý svět, zvaný Slunce pohybu.
Jenže – nebeská tělesa se jaksi nehýbala. Bohové hleděli v zoufalství na nehybné slunce a měsíc. Aby v nich rozpálili oheň a uvedli jej do chodu, odhodlali se nakonec k oběti vlastního života. Prolitá krev se stala esencí, která udržuje vesmír v chodu. Z vlastní krve vytvořili pak bohové také člověka.
Potom se bohové vzdálili z viditelného světa, zmizeli z očí. Lidem zůstala ovšem odpovědnost za slunce i nebeská tělesa. A jako zástupci bohů na zemi museli opakovat jejich chování a napájet svět vlastní krví. I když… Než dát vlastní krev, je zjevně pohodlnější obětovat někoho jiného. Poněkud zvláštní konstrukce, ale obdobné mentální operace se v hlavách předkolumbovského Mexiku zřejmě skutečně odehrály.
Fenomén lidských obětí je pokládán za jakýsi klíčový atribut celé aztécké kultury. Představa tohoto národa jako ukrutných vyvrhelů vytrhávajících si navzájem srdce z těla je samozřejmě poněkud jednostranná. Jsou zde nádherné plavoucí zahrady, láska ke květinám, lyrická poezie. To všechno můžeme položit na druhou misku vah, ale podobné věci najdeme i jinde. Zato masové rozšíření lidských obětí je něčím, co předkolumbovské Mexiko výrazně odlišuje od kultur Starého světa.
Ne snad, že by v našich dějinách lidské oběti zcela chyběly. Narážky na ně najdete v Bibli i v řecké mytologii, kdy třeba Agamemnon dovolí obětovat svoji dceru Ifigenii, aby zajistil řeckému vojsku bezpečné přeplavení k trojským břehům. To je sice "pouhá" mytologie, vypovídá však o tom, že i bohové národů starověkého Středomoří měli občas lidskou krev v oblibě. O lidských obětech se zmiňují tabulky nalezené v řeckém Pylu. Staří Féničané přinášeli děti jako dar bohu Melkartovi. Tento zvyk se udržoval ještě v době, kdy fénické Kartágo
(http://members.xoom.com/vsudybyl/tunisia/index.htm)
bojovalo s řeckými městy na Sicílii a podmínku jedné z mírových smluv mezi Kartágem a Syrakusami bylo, že Punové od tohoto zvyku upustí. V sumerském Uru se našel královský hrob, v němž spolu s vládcem byli pohřbeni i jeho služebníci, kteří byli podle všeho přinuceni vypít nějaký otrávený nápoj. Nicméně se jedná o události jaksi výjimečné a oděné v hávu jakési decentní formy…
Jak to v tomto ohledu vypadalo v říši Aztéků? Stručně řečeno, nevábně. Kolem chrámů ležely v hustých nánosech lidské kosti – pokud se zrovna neupotřebily k výrobě zvláštních schránek používaných k uchovávání lidských srdcí. Kosti mohly posloužit i k výrobě rituálních masek a chřestidel. Image aztéckého obětiště byl dotvářen tzv. tzompantli (stěnami lebek –
http://archaeology.la.asu.edu/vm/mesoam/tm/pages2/mtm20.htm),
což byly v podstatě řady kůlů s nabodnutými hlavami.
Jakýmsi nepsaným rekordmanem v oblasti mexického obětnictví byl zřejmě aztécký vládce Tizoc (1483–1486), který po potlačení revolty v dnešním mexickém stát Puebla nechal vytrhat srdce zhruba 20 000 zajatým povstalcům. Na jedné tzompantli napočítali Španělé 100 000 hlav. Není vyloučeno, že se jedná o poněkud nadsazený údaj – kolonizátoři samozřejmě krutost Aztéků zveličovali, asi aby tím ospravedlnili své vlastní zločiny – číslo je to každopádně stěží představitelné.
Není divu, že podrobené národy neměli Aztéky v žádné zvláštní oblibě a ve chvíli konkvisty se značná část přidala na stranu přicházejících Španělů
(http://northcoast.com/~spdtom/cortes.html).
Paradoxní na celé záležitosti je však především fakt, proč vlastně řada místních indiánských kmenů Aztéky nenáviděla – nešlo v principu o to, že museli přinášet lidské oběti, ale že je museli přinášet aztéckým a ne vlastním božstvům.
Ono to všechno fungovalo docela zajímavě: podmaněné národy byly povinné dodávat do aztéckého Tenochtitlanu spolu s bavlnou, kukuřicí, kořalkou z agáve (říkalo se tomu pulque –
http://www.personal.u-net.com/~agave/mezcal.htm
-, bylo to údajně opravdu hnusné a postupně se z toho vyvinula tequila), fazolemi a dalšími plodinami také lidi. Upřednostňovali přirozeně zajatce před svými soukmenovci, tudíž byli nuceni vyvolávat války se sousedy. A pokud je vyhráli, získala aztécká říše do svého portfolia další provincii.
Na druhé straně se to ale všechno nedá chápat tak, že by masové lidské oběti byly pro Aztéky prostě vykalkulovanou politickou metodou. Mnohé oblasti pustly a ocitaly se na pomezí ekonomického kolapsu. Navíc, aztécké hospodářství se právě nacházelo ve fázi, kdy např. v zemědělství začalo být žádoucí více využívat práce otroků. Potenciální pracovníci však místo na kukuřičném poli končili téměř výhradně vykucháni na oltářích. Aztékové navíc obětovávali především válečné zajatce, tedy muže v produktivním věku. Ekonomický dopad takového kroku byl tudíž bezprostřední.
Záliba v lidských obětech se Aztékům posléze vymstila i v boji se Španěly. Aztéčtí válečníci se snažili vetřelce především zajmout, aby je získaly potravu pro obětní nože svých kněží.
Neustále rostoucí potřeba lidských obětí fungovala jako mlýn, který se už roztáčí vlastní setrvačností. Pro válečný úspěch byla potřebná přízeň božstev, kterou bylo třeba splatit obětí. K ní byly potřeba nové boje, v nichž by bylo možné získat zajatce. Válka měla mystický smysl. Označení pro ni vzniklo v nahuatlu (jazyk Aztéků,
http://www.sil.org/ethnologue/families/subfamily/Uto-Aztecan/)
kombinací výrazů pro krev a oheň. Vyznamenat se v boji bylo jednou z mála možností, jak se dostat do vyšší společenské vrstvy, než do které člověk patřil podle svého původu. Na druhé straně, být obětován nebo padnout v boji představovalo zase nejspolehlivější cestu, jak přijít do jakéhosi posmrtného ráje. Podle zpráv prvních Španělů se proto indiánští zajatci, jednou určení k obětování, proto nijak nebránili a nesnažili se ani uprchnout. Je znám i případ zajatého nepřátelského vojevůdce, jehož hlavu (a zejména mozek schopný strategického plánování) chtěli Aztékové raději využít jinak než na oltáři, ale zajatec trval důsledně na tom, aby byl obětován, což mu bylo posléze splněno.
Pokud se náhodou žádná válka zrovna nevedla, bylo třeba získat "materiál" pro obětní nože jiným způsobem. Poeticky se tomu říkalo květinová válka. Mohlo to mít formu jakýchsi rytířských soubojů, ale také mohlo jít o utkání v místní míčové hře tlachtli (http://advance.byu.edu/bym/1998/98fall/ballplaying.html
— Ještě k těm aztéckým hrám: na
http://www.gamesdomain.co.uk/directd/pc/windows/board/patolli.html
si můžete jako shareware stáhnout jinou aztéckou hru, tzv. patolli), poněkud připomínající dnešní košíkovou. Poražené mužstvo bylo v takovém případě obětováno.
Hlavním příjemcem obětí byl aztécký "národní" bůh Huitzilopochtli
(http://northcoast.com/~spdtom/a-god11.html),
symbol války a slunce.
Krev je celkem logickou potravou boha války, vyžadovali ji ovšem i bohové, kteří by z titulu své profese nemuseli být nijak přehnaně krutí. K poctě boha ohně Huehueteotla byl předváděn zvláštní rituální tanec. Váleční zajatci omámení peyotlem byly zčásti upalováni, zčásti jim bylo vytrháváno srdce. Dokonce i Opeřený had Quetzalcoatl
0(http://weber.ucsd.edu/~anthclub/quetzal.htm),
dárce civilizace, vyžadoval lidskou oběť. A jeho odpůrce, kruté božstvo Tezcatlipoca, samozřejmě nebyl výjimkou. Ostatně, kult Opeřeného hada převzali Aztékové od Toltéků
(http://www.rjames.com/Toltec/toltecs.asp)
– a právě ti byli zřejmě prvními, kdo masové lidské oběti v Mexiku zavedli (přinášeli je zejména Mixcoatlovi a božstvu jménem Xipe – preferencí toto druhého nebylo vytrhávání srdcí, ale stahování lidí zaživa z kůže). Aztékové se jim za to odvděčili tím, že Toltéky prohlásili za tvůrce civilizace. Tedy opět něco, co je pro nás poněkud obtížně stravitelné.
K jádru problému se přiblížíme, pokud si uvědomíme, že Aztékové nebyli žádnými netvory. O vlastnostech, které jsou v přímém protikladu s jejich zdánlivě krutou povahou, svědčí např. láskyplný vztah k půdě. Několik mexických civilizací (stará říše Mayů v oblasti Peténu a klasický Teotihuacan ve středním Mexiku) zřejmě alespoň zčásti zanikly v souvislosti s ekologickou katastrofou, vyvolanou mýcením lesů. Aztékové naproti tomu káceli stromy velice neradi a neuvážené mýcení lesů přísně trestali. Jejich zemědělství připomínalo spíše zahradnictví, půdu nechávali pravidelně ležet úhorem, aby ji zbytečně nezatěžovali. Přímo vynálezem Aztéků jsou pak plavoucí zahrady (tzv. chinampas). Na rákosový podklad se prostě navršila vrstva jezerního bahna a ostrůvek se pustil na jezero. Mnohá předkolumbovská mexická města měla velmi poetické názvy – např. Xochimilco znamená "Město květinových zahrad". Dalším střípkem v podivné mozaice aztécké povahy je třeba i lyrická poezie
(http://www.indians.org/welker/aztpoem.htm).
K pochopení Aztéků stojí za to zařadit tento národ do širšího kulturního kontextu. Lidské oběti svým božstvům přinášely i jiné mexické národy. Tento zvyk nebyl dokonce omezen na bojovné kmeny. Krvavé rituály existovaly i v "klidných" zemědělských civilizacích předaztécké éry, třebaže zde tento zvyk nenabyl pozdějších hrůzných rozměrů. Ještě před vznikem vlastní civilizace (tzv. předklasické období) tryskala krev na plošinách prvních pyramid.
Aztékové tedy nebyli nějak "od podstaty" krutí. Lidské oběti měly na politiku a ekonomiku země poněkud rozporuplný dopad. Podobné zvyky měly i okolní národy, nejednalo se tedy o výjimečný exces kmene posedlého především válkou. Není to příliš logické a zbývá nám minimálně vysvětlit, proč se masové lidské oběti staly typické pro civilizace předkolumbovského Mexika a ne pro kultury jiné? Co je na Mexiku tak zásadně odlišného?
Existuje celá řada hypotéz, z nichž některé jsou silně přitažené za vlasy. I to dokumentuje, že pravdu stále neznáme.
Obzvlášť kuriózní výklad nabízí tzv. výživová hypotéza. Vychází ze skutečnosti, že v předkolumbovském Mexiku se prakticky nenacházela zvířata vhodná k ochočení (domestikaci). Následky toho byly dvojí. V první řadě neexistovaly pastevecké kmeny podobné Mongolům, jejichž ničivé nárazy na usedlá společenství představovaly ve Starém světě výrazný anticivilizační impuls. Na druhé straně však v aztécké stravě téměř úplně scházelo maso. Aztékové měli takovou potřebu potravin živočišného původu, že na jezeře Texcoko (kde na ostrově leželo hlavní aztécké město Tenochtitlan) dokonce sbírali muší vajíčka a připravovali z nich jakousi pastu.
Už je vám asi jasné, kam mířím: lidské oběti a s nimi spojený kanibalismus byl odrážel snahu Aztéků obohatit si stravu o bílkoviny. Aztékové skutečně provozovali mnohdy rituální kanibalismus. Krev obětovaných dětí byla při jednom rituálu míchána s moukou. Výsledkem byly zvláštní placky, které kněží posléze rozdělovaly mezi lid. Nicméně – výživová hypotéza nezískala nikdy obecnější souhlas, především asi proto, že kanibalismus nedoprovázel aztécké rituály zdaleka vždy.
Zajímavé v této souvislosti je, že civilizace předkolumbovského Mexika má řadu velmi specifických vlastností. Jakýsi příklon k náboženství a rituálu je zde velmi zřetelný po celé trvání místní historie. Ve Starém světě např. vzniklo písmo především pro potřeby účetní evidence. I v Peru mělo uzlové písmo Inků, quipu
(http://www.cs.uidaho.edu/~casey931/seminar/quipu.html),
především charakter jakýchsi kvantitativních údajů o jednotlivých komoditách (druh zboží byl podle všeho vyjádřen barvou nitě).
V Mexiku je ale původ písma nikoliv ekonomický, ale "magický". Písmo bylo představováno především znaky pro jednotlivé měsíce, dny a další údaje kalendářního charakteru. První písemná památka je vročení na jedné olmécké
(http://www.differentworld.com/mexico/common/pages/history_notes/olmecs.htm, http://www.cultures.com/contests/heads/olmecs_contest_e.html)
sošce. Později jsou hlavním dokladem data vytesaná na kamenné stély při příležitosti jejich vztyčení.
Namísto účetních záznamů ze starého světa patří k prvním mexickým písemným záznamům také skutečné knihy (tzv. kodexy,
http://www.historyserver.org/lords/mixtfldr/mixtbase.html)
obsahující zejména historii, smíšenou s mytologií, zaříkadly a s návody pro přinášení obětí.
Posedlost kalendářem
(http://www.xs4all.nl/~voorburg/aztec.html,
http://ghs1.greenheart.com/billh/aztec.html,
http://www.azteca.net/aztec/calendar.html)
je vedle lidských obětí další, na Evropana velmi bizarně působící a typicky mexický prvek. Ne snad, že by kalendář nebyl v zemědělských společnostech vůbec potřeba, ale co je moc, to je příliš: Aztékové i Mayové počítat ale roky do daleké "kosmické" minulosti, přizpůsobovat číselnou soustavu tak, aby řády odpovídaly počtu dní v roce, očekávat každých 52 let konec světa (tehdy se totiž protínaly periody "světského" a "kultovního" kalendáře – více kalendářních soustav je opět mexická lahůdka). Stará říše Mayů dokonce zanikla (kromě jiných příčin) zřejmě v souvislosti s tím, že Mayové, když jim jejich kalendář oznamoval přicházející apokalypsu, prostě opustili svá výstavná města a nechali jejich ruiny zarůst pralesem
(http://mayaruins.com/).
Posedlost kalendářem a různými číselnými periodami převážně katastrofického charakteru je ostatně docela dobře patrná už z mýtu citovaného v úvodu tohoto článku. Znáte jiný národ, který věří, že tento svět je pátý v pořadí a všechny předešlé byly zničeny? Objevily se samozřejmě úvahy o tom, že báje nějakým způsobem reflektuje přírodní pohromy v dávné mexické prehistorii (např. soptění vulkánu Popocatepetl), ale přírodní katastrofy byly i jinde. Sumerové a Židé si díky záplavám na Eufratu a Tigridu vytvořili mýtus o potopě světa. Jejich reflexe však byla oproti Mexiku jaksi "přiměřenější" a střízlivější- omezili se na pohromu jedinou. Indiáni však postupovali ve své mytologii "s rozmachem". A totéž zřejmě platilo i pro lidské oběti.
Upravená podoba tohoto článku vyšla v časopise Internet. Děkujeme redakci za povolení publikovat tento článek také na serveru Scienceworld.
