Zajímavý komentář na New Scientistu se týká příčin současné bankovní krize. Pomiňme politické spory ve stylu „příčinou je málo/moc“ státních regulací. Začít můžeme od triviálních konstatování:
– v podstatě jakákoliv instituce, která půjčuje na delší dobu, se může dostat snadno do problémů s likviditou, pokud se majitelé peněz náhle rozhodnou si vybrat peníze zpět
– události tohoto druhu se podobají velkým krizím; těžko je předvídat právě proto, že se jedná o události tak výjimečné. Občas ale nutně nastanou, podobně jako třeba velké vymírání. Vlastně ani nemusejí mít žádnou speciální příčinu, pouze „tak padnou kostky“.
Nicméně z takových závěrů přece jen čiší jistá bezradnost a především nedávají návod, jak se podobným krizím bránit do budoucna. Jakkoliv pokrčení ramen a konstatování „tak to prostě chodí“ může mít leccos do sebe, těžko se s ním spokojit.
Vzniká především otázka: Copak banky nezaměstnávají hromady schopných analytiků, cožpak pro ně matematici nevyvíjejí sofistikované modely právě proto, aby se toto nestalo? Proč modely pro řízení rizik selhaly?
Krize likvidity těchto rozměrů jsou události celkem vzácné, a právě proto je do modelů těžko zahrnout. Navíc by modely musely zohlednit, že krize se neopakují – v tom smyslu, že po každé z nich se změní chování hráčů na trhu. Je to problémové předvídat – podobně jako předvídat evoluci. Nicméně to by ještě nebyl největší problém; po každé takovéhle krizi se mění regulační pravidla a z toho vyplývá, že nový trh bude muset být popsán novým modelem. Tyto modely pak fungují za standardních podmínek, podmínky se změní, modely selžou a je třeba vymyslet model jiný.
A proč podle citovaných analytiků selhaly současné modely? Možná proto, že dvě oblasti bankovních rizik se zde posuzovaly odděleně, ačkoliv spolu souvisely. V první řadě to byly každodenní obchody. Problém nastal, jakmile se zde ale začalo obchodovat s komplikovaně namíchanými finančními instrumenty (aktiva, vysoce rizikové půjčky…). Tyto obchody se provozovaly jen několik let, takže ani nebyl dostatek statistických dat pro tvorbu predikcí. Navíc se předpokládalo, že i problematická aktiva jako rizikové úvěry budou dále normálně prodejné – až najednou nebyly. Modely měly předpokládat, že rizikové úvěry jsou prostě prodejné hůře nebo alespoň pomaleji než bondy nebo akcie a banky měly počítat s tím, že si je třeba podrží delší dobu. Nestačí se jich zbavit tak, že se namíchají s jinými aktivy, obchodovatelnost pak nebude dána nějakým „průměrem“. Banky na rozdíl od pojišťoven neměly v tomto ohledu také dostatečně rychlé systémy zpětné vazby.
Používaný software pro správu rizik údajně také nepředvídal rizika, která vyvolávají problémy jiných bank. Software pro správu rizik by měl posuzovat také stav finančního sektoru jako celku. To je ale problém – v bance X samozřejmě nejsou nejspíš k dispozici potřebná data o bankách Y a Z. Byly navrženy nové metriky, např. Co-VaR. Posuzovat rizika s ohledem na celý trh je nicméně klíčové, protože prostředky bank jsou dnes výsledkem mezibankovních půjček a vstupů velkých investorů mnohem více než vkladů jednotlivých střadatelů. Tento trend při krizi likvidity ještě dále zesílí.
Krize je také důsledkem „propojení“; v minulosti se třeba trhy nemovitostí v různých oblastech USA řídily různými trendy a týkaly se místních hypotéčních bank (i když i nemovitosti jako celek vykazovaly nějaké trendy). Teď je to jinak, nový systém ale ještě nefunguje dost dlouho na to, aby k dispozici byl dostatek relevantních dat potřebných pro statistické modely analýzy rizik.
Zdroj: New Scientist
Poznámka: V tomto případě samozřejmě dvakrát platí, že kdo ví, respektive věděl včas, nepíše na toto téma články. V nich se člověk setká spíše s obecnými konstatováními, zakuklenými vlastními ekonomickými zájmy či politickými postoji – a není se čemu divit. Nicméně jiné texty k dispozici nejsou.
Viz také:
Nejasné příčiny velké hospodářské krize
Sirková hra a ničivé lesní požáry
