Z líčení antických historiků máme tendenci představovat si keltské bojovníky jako poloviční šílence, kteří bojovali nazí a bez pudu sebezáchovy. Neužívali téměř zbroj vrhali se do bitev jako stádo. Jak by potom ale disciplinovanějším armádám mohli být vážnějšími protivníky? A proč by pak byl vůbec zájem o keltské žoldnéře?
Nemá cenu zevšeobecňovat nad míru. Jinak bojovali Keltové v Galii s Caesarem, jinak při svém tažení do Malé Asie, jinak v Británii anglosaské doby. Přesto ale určité rysy keltského přístupu k válce snad lze zobecnit a oproti zprávám řeckých a římských autorů uvést na správnější míru.
V první řadě absence zbroje často nebyla ani tak důsledkem toho, že by keltským válečníkům nezáleželo na vlastním životě, ale kroužková košile i přilba byla docela drahá a často si ji mohla dovolit jen nobilita. Meč ani další zbraně často nebyly standardizovány, ale spíše mělo jít o symbol postavení a prestiže. Z důvodu, že nešlo o zbraň „hodnou válečníka“, Keltové také zanedbávali nasazování lučištníků, jejich cílem bylo zabíjet v osobním souboji tváří v tvář. Naopak žádoucí bylo protivníka zastrašit, třeba tetováním rykem nebo i burácejícím válečným vozem.
Je s podivem, že s takto nepragmatickým přístupem Keltové vůbec kdy v bitvách uspěli. Zčásti za to může početní převaha, kterou měli v téměř všech zaznamenaných bitvách. Když bojujete s totálně sebevědomým šílencem, jemuž málem nezáleží na vlastním životě, voják s opačným postojem raději může zkusit utéct. V keltských armádách bývalo také oproti nepřátelům více jezdců na koních, i to jim dávalo výhodu. Naopak vozy v kontinentální Evropě vymizely už na konci 3. století př. n. l., Caesar je v Británii zaznamenává jako raritu, kterou z Galie neznal. Těžko říct, jaká byla příčina ústupu vozů, možná šlo prostě o módu. Vůz se nasazoval jako přímo zbraň v boji, ale i jen jako prostředek, jímž se urozený válečník na bojiště dostal (poznámka: srovnejme s Homérovým líčením bojů před Trójou). V Irsku vozy používají ještě hrdinové z mytologických cyklů kolem Kukulína
K tomu je však dodat, že zatím popsaný způsob fungoval spíše na tažení s charakterem loupežné výpravy, když např. Keltové napadli Řecko či Řím. Tehdy se tažení opravdu účastnili lidé toužící po kořisti a slávě, jež často jinak doma nečekala žádná perspektiva a dobrovolně se rozhodli pro riziko. Ve společnosti existoval stejně tak kult uťatých hlav jako sebevraždy po bitvě či lidské oběti zajatců; skoro jako kdyby způsob, jak přesně se ke smrti v boji dojde, byl vedlejší.
Keltští žoldnéři pod maloasijskými řeckými vládci nebo pod Hanibalem se museli přizpůsobit jiné taktice. A ještě jinak bojovali Keltové při obraně své domoviny, Galie a Británie (zde nejprve proti Římanům, poté i proti Anglosasům a Vikingům). Tady se už uplatňovaly pevnosti, léčky, přepady ze zálohy a rychlé ústupy, prostě běžná válečná taktika včetně schopnosti bojovat v sevřených řadách, jak zmiňuje Caesar v Galii. Nicméně ani zde nefungovala disciplína na způsob římských legií, velitelé třeba museli armády vedle sebe šikovat kmen po kmeni apod.
Také velká sebedůvěra měla svou opačnou stránku; když selhala např. víra v ochranu a přízeň nadpřirozených sil, mohla se formace snadno rozpadnou a bitva změnit v bezhlavý útěk. Spořádaný ústup nebyl zrovna silnou stránkou a standardní součástí tohoto způsobu válčení.
Však také Keltové, jakkoliv obávaní, prakticky se všemi svými sousedy a protivníky prohrávali; byli víceméně zvyklí a svou taktikou připravení na potyčky mezi kmeny pro „pár ke všemu odhodlaných zájemců“, nikoliv na totální války. Osudném keltskému světu se prostě stalo pojetí války nikoliv na úrovni souboje s divočákem, ale jako pokračování politiky jinými prostředky.
Zdroj: Stephen Allen: Keltští válečníci, Computer Press 2008
Otázka: Popsané rozdíly jsou jasné ve vztahu ke Středomoří; co společného a co rozdílného by pak měli třeba Keltové a Germáni?
