Bylo by divné, kdybychom v ČR neměli celou řadu „národních mytologií“. Falza typu Rukopisů jsou jen jedním z viditelnějších příkladů. Mnohdy jde spíše o problém interpretace.
Jednou z takových národních legend je určitě husitství (vzpomeňme na filmové zpracování). Americký historik Martin E. Malia ve své knize Lokomotivy dějin, kde se věnuje především srovnávání různých evropských revolucí, popisuje mimochodem husitství z odstupu a vidí značné paralely mezi tímto hnutím a anglickou revolucí, mezi Žižkou a Cromwellem i vojenskými strukturami, o něž se oba opírali („new army“). I to je samozřejmě jen jeden z pohledů na věc a ostatně v tomto článku o husitství nepůjde. Podíváme se spíše na to, zda/nakolik je oprávněná jiná „národní mytologie“, že za Karla IV. byly Čechy centrem Evropy.
Důvody pro: Praha jako sídlo Římského císaře, vznik arcibiskupství, založení univerzity (ovšem ono „nejstarší ve Střední Evropě“ ukazuje přece jen na kulturní zaostávání). Praha měla v té době asi 40 000 obyvatel, tedy více než Londýn. Paříž, největší město tehdejší Evropy, ovšem měla 100 000 lidí. Zajímavé je, že počet obyvatel Prahy nestoupal zdaleka rovnoměrně, 40 000 je na křivce „lokální maximum“ (černá smrt, husitské války, třicetiletá válka…). Ačkoliv Evropa 14. století měla svou „civilizační vyspělostí“ podle většiny autorů již překonat antický Řím, z hlediska velikosti měst to rozhodně neplatilo. Čechy s 1 milionem obyvatel měly tehdy stejně jako císařský Řím na vrcholu slávy.
Jenže přes veškeré úsilí Karla IV. zůstala oblast na východ od Labe a Alp periferií. Největší „gradient“ byl uvnitř Německa. Trojpolní systém se u nás objevil až o dvě staletí později než v Západní Evropě. Gotické stavby nejsou z vápence, ale z jednodušeji zpracovatelných cihel. Zatímco tam feudalismus končil, v Polsku, Uhrách i Českých zemích došlo naopak k druhému znevolnění; tím se mezi oběma částmi Evropy vytvořila až civilizační propast. Zalabská Evropa i v době Lucemburků fungovala především jako dodavatel obilí a nerostných surovin, řemeslná výroba se zde rozvíjela mnohem pomaleji.
Ekonomické postavení Českých zemí podkopaly husitské války. Velkou nevýhodou byla i vnitrozemská poloha Čech, nemožnost participovat na rozvíjejícím se námořním obchodu a zámořských objevech.
Malia mimochodem vysvětluje, jak se lišil západo- a středoevropský středověký feudalismus od obdobného „lenního“ systému v jiných oblastech, v Byzanci, Rusku nebo Japonsku. Hlavní (autorem pozitivně vnímanou) odlišnost představuje fakt, že léno bylo smlouva, nevyžadovalo slepou poslušnost. Šlo o výměnu služeb (ochrana, přidělení půdy versus kompenzace). Pokud ji jedna ze stran neplnila, měla druhá strana právo odstoupit, eventuálně i na ozbrojený odpor. Výsledkem byla fragmentace moci, Evropa se nestala jediným císařstvím ani ji nesjednotili papežové. Z fragmentace moci se pak i přímo odvozují různé stavovské sněmy, výsady, lokální privilegia, Magna Charta apod.
Zdroj: Martin Malia: Lokomotivy dějin, CDK, Brno 2009
Na podobné téma viz článek Počátky Českého státu a obchod s otroky
