Student World

Jestliže Internet představuje zásadní zlom v komunikaci a práci s daty a pokud se obecně předpokládá, že Síť v nejbližší budoucnosti zcela změní realitu kolem nás, stojí myslím za zmínku se podívat na jednu revoluci, kterou má na tomto poli už historie za sebou. Fenoménem, na jehož počátky se zaměříme, je písmo.
Dokud budeme hovořit o "počítačích" či "výpočetní technice", problematika vzniku písma nám může přijít vzdálená. I zde najdeme přinejmenším jednu pozoruhodnou souvislost a tou je použití softwarových prostředků k luštění zatím neznámých písem (na svitek plný podivných znaků v neznámém jazyce můžeme konec konců pohlížet podobně jako na 128bitovou šifru z dílny americké firmy RSA Data Security. Docela bych si přál, aby se kolem luštění jazyka Etrusků jednou spustila stejná mánie, jakou provázelo lámání kódu.), ovšem nějaká komplexnější provázanost obou oborů nám zůstane skryta.
Jestliže ovšem pojem "výpočetní technika" nahradíme navíc ještě módní mantrou Informační Technologie (a ještě dodejme, že tento pojem v sobě obsahuje i komunikační technologie), je již zcela zřejmé, že v obou případech jde stále o jedno — o práci s informacemi, respektive daty. A protože články o vývoji Internetu z amerických univerzitních a vojenských sítí postupně zaplavují česká periodika, je myslím správné nezapomínat ani na písmo. Přičemž s pokrčením ramen a slzou v očku hned dodávám, že se díky počítačům paradoxně psát pomalu odnauučujeme, o čemž svědčí popularira grafického uživatelského rozhraní ovládaného myší na úkor rozhraní textového. Tedy obrázky místo písmen.
Předchozí věta byla takto napsaná záměrně. V dějepise jsme se přece učili, že vývoj písma probíhal naopak, od obrázků a znaků k abecedě. Znamená to snad, že dějiny se točí v nějaké spirále? Možná, než se ale dáme do podobného mudrování, raději nadhodím problém konkrétnější a podle mého i mnohem zajímavější. Jestliže si vezemem přenos informace prostřednictvím obrázku, znaku a abecedního písma, jaké mají jednotlivé možnosti výhody a nevýhody? A jak se jejich vlastnosti projevily v průběhu historického vývoje?
Jestliže je abeceda pokročilejším typem písma, proč nebyla přijata např. v Číně? To jsou otázky, na něž se pokusíme najít odpovědi.

Na počátku jsou ty obrázky
Pokud budeme používat k dorozumění obrázky skutečně důsledně, dostaneme němý fim a nebo komiks bez "bublinek". Je jasné, že vyjádřit tímto způsobem jakoukoliv složitější myšlenku se nám může podařit jen stěží. Nicméně, příběh, který chceme vypovědět, bude srozumitelný každému — nejen bez ohledu na jeho gramotnost, ale především bez ohledu na použitý jazyk. U prvních písem je tomu skutečně tak.
Předpokládáme, že nejstaší písemné památky (z doby asi 3300 let před naším letopočtem z jižní Mezopotámie) jsou psány v sumerštině, ovšem posuzováno zcela exaktně, otázka je neřešitelná. Dalším stupněm vývoje písma je znak, nepřipomínající již původní podobu předmětu — z nejznámějších uveďme znaky čínské, hieroglyfy a klínopis. Znaky mají tu výhodu, že si jich můžeme vymyslet libovolně mnoho a pro libovolná slova, včetně vysoce abstraktích pojmů. Problém je však se písmo potom naučit a k tomu se váží některé otázky speciální, které by nám hlavně v češtině pořádně zamotaly hlavu — jak např. vyjádřit časování a skloňování, činné a trpné rody a další gramatické vztahy? (V češtině jsou tím důležitější, že protože neexistuje pevný pořádek slov ve větě, význam je často nesen právě ohýbáním slov. Srovnejte věty "Josef miluje Elišku" a "Josefa miluje Eliška". I kdybychom měli znaky pro všechn atři slova, ještě by nám to nemuselo být nic platné). Jiné jazyky se naštěstí s podobnými problémy trápit nemusí, alespoň ne v takové míře, jako naše mateřština.
Zásadním okamžikem byla chvíle, kdy kohosi napadlo složit jedno slov ze dvou jiných a tímto způsobem ho i zapsat. K vysvětlení tohoto jevu nemá čeština jako indoevropský jazyk (a navíc jazyk třeba proti angličitě obecně s velmi dlouhými slovy) příliš příkladů a ostatně k tomuto objevu nikdy v indoevropském prostředí nedošlo. Dlouho hledám ve své paměti nějaký vhodný příměr. Musí totiž splňovat podmínku, že dvě slova vytváří spojením zcela jiný význam (ne tedy např. slovo složené jako třeba rybolov, pivovar nebo masožravec). A, pokud možno, by se mělo jednat rovněž spíše o slova označující konkrétní věci nebo činnosti, pro které můžeme předpokládat existenci obrázků či znaků v našem hypotetickém českém znakovém písmu.
Už už jsem se chystal hodit svůj didaktický ručník do ringu, když v tom (pravděpodobně díky nápovědě některé z Múz) přece jen jeden příklad napadl. Představme si, že by někoho napadlo zjednodušit písmo a místo "rákos", respektive dalšího obrázku, vedle sebe nakreslil raka a kosa (respektive napsal jejich znak). Význam tohoto objevu byl nebetyčný. Znak od té doby již nemá vazbu na předmět, ale na zvuk. Znaky raka a kosa již nebudou mít napříště primárně význam věci, ale slabiky. Tomuto jevu se říká vokalizace nebo fonetizace písma a proces zcela změnil vazbu písma na konkrétní jazyk. Napříště bude možné text přečíst, aniž mu přitom budeme rozumět. Navíc, až nás písemný systém převezme národ hovořící jiným jazykem, znaky pro slabiky "rak" a "kos" už pro něj nejspíš nebudou označovat žádné konkrétní předměty, čímž původní vazba obrázek-věc zmizí zcela.
Ze slabik se postupně došlo až k jednotlivým písmenům. Tento vývoj probíhal zejména na v území mezi Mezopotámií a Egyptem (konkrétně jsou o tom doklady z Fénície, Sinaje a Ugaritu, ale hláskové písmo známe např. i z perské říše, kdy se vlastně jednalo o poslední — a nejdříve rozluštěnou — variantu klínopisu). Zdejší, především semitské jazyky, nepotřebovaly zapisovat samohlásky, proto učinit z našeho hlediska poslední tečku za vývojem písma zbylo na starověkých Řecích. Ti někdy v 9. století před naším letopočtem písmo od Féničanů převzali a doplnili o samohlásky. Latinka, cyrilice, azbuka i řecká abeceda (ale třeba i germánské runy nebo keltský ogham) jsou pak až výsledkem dalšího vývoje — písmo je to ale v principu pořád stejné.

A obrázky se ztratily?
Komu nestačí Windows a chtěl by ještě nějaké piktografy, pak jej potěším dvěma fakty. Jedním z nich jsou tzv. ideogramy. Představme si např., že se nacházíme v době postupné fonetiazace písma. Jak máme zjistit, jestli znak raka a kosa vyjadřuje dvě zvířata nebo vodní rostlinu? Na námitku, že se to dá zjistit z kontextu, odpovídám, že máme velice zidealizovaný případ. V praxi to spíš vypadalo tak, že bychom slovo kladivo napsali jako kel- div (respektive kl-dv), takže třeba stylizovaným obrázkem slona a užasle zírajícího mužíčka.
Kdo se v tom má vyznat? Samozřejmě písař, však se také musí učit mnoho let a patří k privilegovaným vrstvám společnosti. Ovšem na pomoc má ideogramy, tedy stále obrázky. Zjednodušeně řečeno, jednalo se o znaky, které se nečetly, ale sloužily k jakémusi vymezení kategorie, kam spadají znaky následující. Tedy, např. obrázek hvězdy v babylonském klínopisu znamenal, že bude následovat jméno boha. Označení kategorie osob mužského či ženského pohlaví se zase prováděla malůvkami podobnými těm, jež jsou dnes oblíbené hlavně ve věku pubertálním.
Druhá věc, o níž bych se rád zmínil, je fakt, že mnohým lidem asi vadilo, že jednotlivé znaky, eventuálně písmena, nejsou "skutečné", tj. jedná se o výsledky lidské abstrakce a neznázorňují žádnou konkrétní věc. Toto trauma zřejmě vedlo k zbožštění písmen a číslic a vzniku následné složité symboliky, která se táhne např. kabalou nebo pythagorejsou filozofií. V představě, že např. "a" (alfa, alef) představuje vodu, můžeme shledávat další doklad přežívání archaických prvků v lidském myšlení.

Zrození analytického myšlení
Pokud přiřadíme písmena nějakým jevům, nemusí to ještě nic moc znamenat. Mnohem důležitější pro lidské myšlení je však poznání, že tak jako šel jazyk rozložit do několika základních kategorií (písmen), tak totéž se můžeme pokusit učinit i se světem kolem nás. Otevírá se cesta ke snaze chápat celý svět jako směs několika základních živlů (oheň, voda, vzduch, země…), eventuálně přímo k atomární teorii — přičemž to, že se jednotlivé prvky dnes označují symboly písmem, nás může naplnit příjemným pocitem, i když to s procesem probíhajícím ve starověku nijak bezprostředně nesouvisí.
Každopádně, úspěšně provedený rozklad jazyka byl jistě významným krokem na cestě k analytickému myšlení. Pokud dnes matematik nebo programátor řeší úlohu tak, že ji rozdělí na nejmenší možné celky a ty pak zpracuje separátně, opakuje tím jenom to, co činili naši předkové s jazykem v procesu vývoje písma.

A proč to písmo vlastně vzniklo?
Samozřejmě, jedna věc je, že sloužilo k účetním evidencím majetku. Tímto způsobem se vykládá původ písma na Předním východě, kde vývoj šel opravdu od počítání ke psaní. Stejné tomu bylo i v Latinské Americe, která tehdy ovšem ještě nebyla latinskou. Např. u Olméků a Mayů se písmo (mimochodem, mayské písmo bylo jako jedno z prvních, na jejichž dešifrování se právě podílely počítače) vyvinulo rovněž v souvilosti s číslicemi, jež ale tentokrát nebyly majetkovými evidencemi, ale kalendářními značkami. Posedlost kalendářem u indiánských kmenů střední Ameriky byla obrovská a její problematika by si zasloužila samostatný článek (nebo spíše několik knih).
V Egejské oblasti se na vzniku písma podílely podle všeho i faktory další — např. pečetě, označující vlastnictví předmětu, byly jakýmisi prvními podpisy. Význam měly podle všeho i tzv. zednické značky či původně pouze ozdobné motivy na keramice.
Jinde ke vzniku písma přispěla potřeba kodifikovat náboženský dokument. Když změny v jazyce árijských Indů dosáhl takového stupně, že védické zpěvy bylo nadále obtížné předávat ústně v nezměněné podobě, vznikla potřeba je zapsat.
Kromě toho, mnoho písem bylo přímo vymyšleno jedním člověkem, eventuálně skupinou lidí. Tento fakt naše učebnice dějepisu ještě příliš nezdůrazňovaly (komunističtí ideologové se snažili maximálně minimalizovat roli jednotlivce v dějinách a vše raději vykládali jako důsledek změny výrobních podmínek — proto např. vznik písma z důvodu potřeby majetkových evidencí zdůrazňovali rádi, ale o souvislosti s kalendářními značkami se už pro jistotu tolik nezmiňovali), ovšem lze předpokládat, že irský ogham, germánské runy, či korejská abeceda jsou dílem jediného člověka. Většinou k tomu ovšem došlo až pod vlivem písma jiného. Konec konců, pokud znáte jednu abecedu, asi už najdete způsob, jak ji upravit tak, aby maximálně vyhovovala potřebám vašeho jazyka (to ostatně udělali i Řekové, když písmo přejali od Féničanů — takže možná i alfabeta je dílem jediného šlověka).

Několik pozoruhodných artefaktů
Zbývá zmínit, že známe i řadu systémů, které písmem ještě nejsou, ale od nichž by zřejmě vývoj k písmu směřoval. Sem patří kupř. uzlové písmo quipu říše Inků (přičemž Inkové možná měli i písmo skutečné a rovněž Mochicové, tvůrci jedné z předinckých peruánských kultur, pravděpodobně zapisovali znaky na fazolové boby — i když to všechno je spíše na úrovni hypotéz). Předpokládá se, že to byl vlastně číselný systém, kde počet a umístění uzlíčků vyjadřovalo kvantitu a jejich barva kvalitu. Je ovšem možné, že prostřednictvím tohoto systému bylo možné vyjádřit i něco komplikovanějšího.
Jakési mnemotechnické pomůcky, používané vypravěči, používali i severoameričtí Indiáni. Jedna z podob tohoto "prapísma", tzv. Vampun, je známa u Irokézů. Obdobné pomůcky v podstatě sloužily tak, že se v nich vypravěč příběhu (ať už legendy nebo průběhu nedávné bitvy) během svého projevu přehraboval a pokud "ztratil nit", zase ji tímto způsobem našel. Delaverové měli zřejmě dokonce skutečné piktografické písmo. Záznam 284 znaků psaných na stromové kůře je dnes znám pod jménem Valam Olum (Rudá kronika). Pozoruhodné je, že je přibližně znám obsah "textu" (protože se tradoval rovněž ústně), nikoliv však klíč k písmu. Rudá kronika vypráví o příchodu Delaverů k Velkým jezerům a obecně se usuzuje, že má úzký vztah k okolnostem pádu kultury budovatelů obrovských severoamerických mohyl — moundů.

Písmo je dar bohů
Připisování magického významu písma v kabale (a stejně tak dnes můžeme přečíst lecjaký blábol o "kouzelných runách") není věcí úplně výjimečnou. Přesvědčení, že písmo je věc daná od bohů, se tradovalo odpradávna. Věřili v to Egypťané i obyvatelé Mezopotámie, přičemž všichni dokonce měli určené i bohy, jež písko vynalezli (Egypťané Thovta, Sumerové Enkiho). K vzniku podobného pocitu přispěl i fakt, že v mnohých historických obdobích byla znalost písma omezená na kněží. Pole dalším fantazijím zůstává ovšem v tomto směru nadále otevřené…

A jak je to s tou čínštinou?
Jestliže vývoj písma směřoval k abecedě, proč se hláskovým písmem nepíše čínština? Čínské písmo během svého vývoje nikterak nepokročilo směrem ke své fonetizaci a zůstalo na úrovni znaků (původní obrázkovou podobu vlastně ani neznáme). Důdodů pro to můžeme najít několik. Lze spekulovat, že Čína byla prostě zemí natolik konzervativní, nebo snad vše označit za náhodu. Hlavní příčina je však asi v tom, že docházelo jak k rozrůzňování jednotlivých čínských dialektů, znakové písmo zůstávalo srozumitelné i lidem, kteří by si v mluveném kontaktu vůbec nerozuměli. Jednotný písemný systém tak usnadňoval čínským císařům správu celé říše a vzbuzoval obecně pocity o homegenitě země, což tlumilo odstředivé tendence v jednotlivých provincicích.
Čínština je kromě toho jazykem, založeným do značné míry na tónech. S trochou nadsázky řečeno, čínská abeceda by se musela doplňovat notovým záznamem.
Daň, kterou za své výhody Čína zaplatila, je ovšem velmi vysoká.
S tím, že čínské znaky nejsou nijak vázány na výslovnost, je spojena řada zajímavostí. Pro dnešní Číňany jsou např. bez předběžného vzdělání prakticky nesrozumitená díla klasické poezie. Významu znaků lze totiž sice rozumět samozřejmě stále, ale změněná výslovnost vede ke ztrátě uměleckých atributů, které báseň původně měla — např. (ale nejen) rýmu.

A co dalšího?
Co se starých písem týče, úplně jsme minuli dva problémy. Jedním z nich je vůbec historie luštění jednoltivých písem a jazyků. Většina lidí má sice jakési povědomí o rosetské desce (s pomocí níž byly nakonec vyluštěny hieroglyfy), ale dobrodružství luštitelů starých písem je myslím mnohem zajímavější, než snaha dešifrovávat různé tzv. "skryté významy" v literatuře alchymistické, hermetické či okultní.
Kromě toho je řada písemných systémů, jimž jsme se věnovat nestihli vůbec. Zanikly totiž bez toho, aby měly nějaký význam pro budoucnost. I když — můžeme něco takového vůbec tvrdit? Snad se tedy najde ještě příležitost, abychom se někdy zastavili nad písmy egejské doby bronzové, písmem harapské civilizace v Indii či systémy Střední Ameriky.
Nadto některé artefakty vážící se k tématu (např. tzv. Disk z Faistu) ve mně vzbuzují pocity, které mají blízko k nábožnému vytržení. A tak jako o těchto záležitostech rádi hovoří kazatelé, neminulo to ani mě.

Článek vyšel v časopise Internet 4U.

autor Pavel Houser