Student World

Věda není zdaleka samozřejmá, řada společností ji vůbec neprovozovala. Jak to vypadalo v období raného středověku? Zmizela věda z latinské Evropy a zůstala dočasně přítomná pouze v arabském světě?

Na naše otázky odpovídá Mgr. Marek Otisk, PhD., který se na Ostravské univerzitě a ve Filozofickém ústavu AV ČR zabývá dějinami raně středověkého myšlení. Mimo jiné publikoval knihu Na cestě ke scholastice, k vydání je připraven výběr textů Metafyzika jako věda, který se týká právě recepce arabských autorů v evropském latinském prostředí.

Nakolik je podle vašeho názoru platný často uváděný scénář, podle kterého se věda provozovala v antické civilizaci, poté z Evropy vymizela a znovu musela být zprostředkována muslimským světem? Pro jaké obory je takovýhle zjednodušený scénář platný a pro jaké ne?

Tento scénář je ve svém celku nejen zjednodušený, ale hlavně neodpovídá tomu, co o dané době víme. Především bychom museli vymezit, kdy vlastně antika končí a od kdy tedy vlastně neměla být věda v Evropě přítomná. Důležité je to hlavně proto, že už v římské době je pro teoretické myšlení charakteristický odklon od vlastních invenčních projektů na poli filozofie či vědy a naopak příklon k pedagogickému využití těchto poznatků. Proto již v období 2. či 3. století našeho letopočtu se věda pěstuje především ve vybraných centrech a s výjimkou některých disciplín, jako byla například gramatika či právo a samozřejmě rétorika, se hlavní pozornost zaměřovala na celkové vzdělání, obsáhnutí známých koncepcí a teorií a s tím samozřejmě související praktický užitek těchto poznatků. Samostatný vědecký přístup nepatřil mezi klíčové zájmy. A to mluvím o období antického císařského Říma, přestože počátky takovéto práce s vědeckými poznatky spadají již do helénismu.
Pro potřeby tohoto celkového vzdělání se formuje nový edukační systém, který se v různých podobách snažil obsáhnout maximum tehdejšího vědeckého poznání a toto pak předávat dál. Některé významné osobnosti křesťanského myšlení 4.–6. století, jako byli například Aurelius Augustinus nebo Boethius, plně navazovali na tuto antickou tradici. Vědecké poznatky oceňovali pozitivně a zdůrazňovali jejich důležitosti pro každého věřícího křesťana. Také jejich zásluhou se později prosadil vzdělávací systém, který byl typický pro celý středověk – tzv. septem artes liberales, neboli "sedm svobodných umění".

Je-li tato koncepce pokračováním antického přístupu, kde můžeme nalézt její počátky?

Umění či vědy quadrivia, včetně jejich výčtu, je možno najít už v Platónově Ústavě, tzv. trivium bylo ve velmi podobném rozsahu uváděno již u stoiků. Pro raný středověk, tedy patristiku a ranou scholastiku, bylo důležité, že právě takové autority, jakými se stali zmiňovaní Augustin či Boethius, nejen ocenili důležitost těchto věd, ale dokonce sami psali učebnice k některým svobodným uměním. V 5. a 6. století navíc vznikly, zcela v souladu s tradicí pozdní antiky, souhrnné učebnicové texty, které vytvářely pro další staletí základní přehled encyklopedických informací. Jednalo se třeba o díla Martiana Capelly či Cassiodora; na počátku 7. století pak sepsal sevillský biskup Isidor své mnohosvazkové Etymologie, v nichž opětovně uvádí dlouhý přehled o všech svobodných uměních, ale věnuje se i dalším oborům, jako jsou např. lékařství, právo, anatomie, psychologie, zoologie, meteorologie, geografie, architektura, mineralogie, ale také zemědělství, sport či gastronomie.
Středověk tedy již dlouho před průnikem nových podnětů z arabského prostředí měl k dispozici značnou část důležitých antických vědeckých i jiných poznatků, takže mu nebyla cizí téměř žádná jména z vědeckých či filozofických oborů. V tomto ohledu lze jednoznačně říci, že se věda z latinské Evropy mezi 6. a 12. stoletím určitě nevytratila.

Měla tehdejší Evropa bezprostřední přístup k antické vědě, nebo byly tehdejší učenci odkázáni pouze na uvedené kompiláty a encyklopedie z rozhraní antiky a středověku?

Je fakt, že tehdy bylo známo jen minimum primárních vědeckých textů antických autorů – např. k rétorice nebo logice. Navíc ve středověku dlouho platilo, a vždy to zůstalo primární, že věda je věcí rozumu a nikoli rukou. Věda proto neměla tolik společného s vlastní aplikací v praxi. Klíčová role experimentu ve vědecké metodologii se sice objevuje již ve scholastice, např. u Rogera Bacona, ale jeho výrazné rozšíření lze datovat až do renesance či novověku.
Z arabského světa přicházela od konce 11. století značná část původního antického dědictví. Důležité bylo hlavně to, že se do latinské Evropy tehdy vrátily antické vědecké a filozofické spisy jako celky, přestože v mnoha případech se jednalo o poměrně nekvalitní překlady. Nešlo ani tak o přísun nových myšlenek a znalostí, ty zde byly do značné míry přítomny i dříve, ale vrátila se primární díla, tedy i detailní argumentační postupy a zdůvodnění. To bylo pro řadu oborů klíčovou změnou, protože teprve teď mohl být pedagogický aspekt vědy vystřídán objevitelským, invenčním přístupem – byť tento nový příklon probíhal poměrně pomalu a projevil se jen u některých osobností středověkého latinského myšlení.

Jakou roli hrálo při zprostředkování antických znalostí Irsko?

Irsko bylo v prvních stoletích křesťanského středověku skutečně výjimečné. Až do pustošivých vpádů Vikingů zůstal totiž tento ostrov ušetřen velkých přesunů obyvatelstva, se kterými se museli potýkat na kontinentě či na vedlejších ostrovech a které s sebou nesly ničení mnoha existujících politických center, která byla současně centry pozdní antické vědy a kultury. Irsko zůstalo odříznuto a v tamních klášterech se zachovala část antického dědictví, včetně poměrně slušné znalosti řečtiny. To v západní Evropě už v 7. či 8. století mluvil řecky jen málokdo. Mimochodem, i na území našeho dnešního státu zasáhly v 8. století iroskotské křesťanská misie.
Názorným dokladem toho, jak se na Britských ostrovech v této době pěstovala věda, včetně práce s antickými prameny, je dílo Bedy Ctihodného, který žil na přelomu 7. a 8. století. Z jeho pera vyšly krom řady historických děl také knihy, které se věnovaly kosmologii, astronomii apod. při níž využíval například dnes již ztracených spisů Plinia Staršího, metrice, ortografii, chronologii atd. I jeho dílo však ctí encyklopedickou tradici a svou velikou oblibu na latinském západě si zjednalo především svým učebnicovým a přehledovým charakterem.
Relativně poklidný život irských klášterů byl narušen až vpádem Normanů. Tehdy řada těchto center zanikla a s nimi i mnohé antické památky. Vzdělaní mniši pak přicházeli na kontinent a nabízeli zde své služby. To je také případ jedné z nejznámější osobností filosofického myšlení mezi 7. a 11. stoletím – filozofa a teologa Jana Scota Eriugeny, který se uplatnil na dvoře Karla Holého (francký král a římský císař z 9. století), přičemž hlavní zásluhu na tom měla právě jeho znalost řečtiny a schopnost překládat z tohoto jazyka.

Můžeme raný středověk v nějakém ohledu charakterizovat jako dobu temna? Co se stalo s římskými akvadukty a silnicemi? Vylidnila se antická města?

Těžko říci, nakolik je označení raného středověku za dobu temna na místě. Z historického hlediska to určitě nebyla fáze, která by se vyznačovala nějakou zvláštní prosperitu. Stěhování národů, vpády Avarů, Arabů, následně Vikingů a Maďarů, to vše bylo důvodem k nestabilitě, častým střetům a nefungující, či jen velmi nedostatečné politické správě jednotlivých území, což nějaký větší rozvoj v podstatě znemožňovalo. Důležitou roli v této době sehrála právě církev, která na mnoha místech zastupovala takřka chybějící státní správu. S obnovením instituce císařství a zásluhou úzké kooperace císařů a papežů na konci 8. a od 9. století pak nastalo postupné uklidnění.
Antické akvadukty vesměs přestaly fungovat, neboť nebylo těch, kdo by je byli schopni a ochotni udržovat. Římské silnice byly i nadále používány, ale i zde chyběla nějaká soustavná snaha o jejich údržbu. Na druhé straně zásluhou Arabů, kteří do značné míry ovládli námořní obchodní cesty, musely být používány nové obchodní trasy skrz tehdejší zalesněná evropská území. Na jejich křižovatkách a v jiných významných centrech vznikaly zárodky nových středověkých měst. Ta antická, pokud zapadala do obchodního či správního systému, byla užívána i nadále, ostatní buď zanikla nebo takřka zanikala. V 7. a 8. století zůstalo v latinské Evropě jen několik center skutečně městského typu. Vždyť i počet obyvatel Říma dramaticky klesal a na pompéznost někdejší slávy zbyly jen vzpomínky.

Malý slovníček:
Septem artes liberales – tzv. sedm svobodných umění tvořilo základ středověké vzdělanosti, přestože původ i idea svobodných umění je antická. Sedm svobodných umění vytváří systém sekulární vzdělanosti, která byla oddělována od tzv. sakrálních umění, tedy náboženských věd, které se týkaly teologických, exegetických atp. problémů. Koncepce sedmi svobodných umění byla používána bez výrazných změn až do 12. století, od této doby se objevují pokusy o nové klasifikace sekulárních disciplín, neboť bylo nutno reagovat na nové poznatky, jež do Evropy přišly z muslimského prostředí. Přesto se osvědčený koncept septem artes používal i nadále.
Trivium – tzv. trojumění tvoří tradiční základ sedmi svobodných umění a týká se věd a disciplín, jež se obsahově dotýkají formální stránky myšlení a jsou vázány na jazyk. Jak naznačuje název jedná se o tři vědy: dialektiku neboli logiku (o formě myšlení a jejich zákonitostech); rétoriku (o mluveném slově, ale také o etice či politice apod.) a gramatiku (o složkách jazyka, slovních druzích, větách, ale také o významu slov apod.)
Quadrivium – tzv. čtyřumění je druhou složkou sedmi svobodných umění a sdružuje ty vědy, které se týkají reálného světa a jeho popisu. Jedná se vždy umění, která jsou v úzké návaznosti na matematiku a jsou pro středověk základem přírodovědných znalostí. Tvoří je aritmetika, geometrie, astronomie a hudba, tedy nauka o harmonii.

Aurelius Augustinus (354–430) – učitel rétoriky, apologeta a biskup, nejvýraznější postava patristiky, která se ke křesťanství přihlásila až ve 33 letech. Vliv jeho myšlení přetrval přes celý středověk až do současnosti. Seznámil se s mnoha jinými myšlenkovými tradicemi a domníval se, že poznání může dovést člověka k víře a tato víra zase umožní lépe porozumět poznání týkajícího se hmotného světa. Mezi jeho nejslavnější díla patří autobiografická Vyznání či apologetický spis O obci boží.

Boethius (cca 480–524/526) – tzv. „poslední Říman a první scholastik“, vzdělanec, spisovatel a politik. Jeho snahou bylo zprostředkovávat a to hned na několika úrovních: např. mezi řečtinou a latinou (přeložil velkou část Aristotelova logického díla a vytvořil základy latinské filosofické a vědecké terminologie), ale také mezi jednotlivými filosofickými školami (chtěl ukázat shodu v jejich názorech, např. mezi Platónem a Aristotelem apod.). Krom překladů, komentářů, učebnic svobodných umění a teologických traktátů sepsal nesmírně vlivný spis O útěše z filosofie.

(pokračování zítra)

2. díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/58F32FDD17A4676AC1257105003617F0

3. díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/07FFB5D298F5483FC12571050036B74B

autor Pavel Houser