Student World

(pokračování)
Na naše otázky odpovídá Mgr. Marek Otisk, PhD., který se na Ostravské univerzitě a ve Filozofickém ústavu AV ČR zabývá dějinami raně středověkého myšlení. Mimo jiné publikoval knihu Na cestě ke scholastice, k vydání je připraven výběr textů Metafyzika jako věda, který se týká právě recepce arabských autorů v evropském latinském prostředí.

Jaké postavy "vědců" z období evropského raného středověku stojí za zmínku?

Je samozřejmě otázkou, nakolik můžeme za vědce považovat třeba zmiňované osobnosti jako byli Augustin nebo Boethius, kteří však de facto patří ještě do antického světa. Totéž platí o encyklopedistech z pozdějších století. A dále? Od konce 8. a počátku 9. století se formovala významná centra vzdělanosti, kde se tamní učitelé podrobně věnovali svobodným uměním. Známý byl okruh myslitelů kolem Alkuina z Yorku – i on přišel z Britských ostrovů – ale také školy v Remeši, Laonu, Auxerre, Magdeburgu, Chartres atd. Je typické, že každý vzdělanější jedinec z této doby byl svými současníky považován za velkého filosofa a vědce, přestože jakékoli srovnání třeba s Platónem nebo Eudoxem (antickým matematikem a astronomem) z dnešního pohledu hodně pokulhává.
Označit tehdejší nositele vzdělanosti za vědce je vůbec značně zavádějící. Ve většině případů nebylo jejich cílem pěstovat vědu a tím objevovat nové zákonitosti toho, jak co funguje. Na druhou stranu třeba v 9. století je již výše zmíněný Eriugena zcela nezávislým myslitelem, jenž dodnes fascinuje řadu badatelů. Kolem roku 1000 se pak objevuje hned několik výjimečných osobností, které různou formou přebírají antické dědictví a aplikují je v křesťanském prostředí. Ilustrativní je třeba příklad Gerberta z Aurillacu, pozdějšího papeže Silvestra II., který studoval na Pyrenejském poloostrově a vedle řady v latinské Evropě neznámých věcí se seznámil i s mnohými dalšími zajímavostmi, které pak přivezl do křesťanského prostředí a snažil se je zakomponovat do vzdělávacího systému. V matematice to byl například abakus (počítací deska), v astronomii využívání astrolábu (přístroj pro určování polohy hvězd a jejich výše nad horizontem) apod. Zmiňován je také v souvislosti s postupným uplatňováním arabských číslic v latinské Evropě. Asi nelze tvrdit, že by Silvestr II. byl jako vědec nějak podstatně objevný, ale je to jasný doklad značného zájmu o vědu a její využití na konci 10. století.
Zhruba ve stejné době působí také Notker Labeo, který se pustil do takového projektu, který bychom spíše spojovali s renesancí – začal překládat významná díla logiky do svého rodného jazyka, tj. němčiny. Takto přeložil některé spisy Aristotelovy i Boethiovy a psal k nim komentáře nejen v latině, ale také v němčině. I to je příklad toho, že se určitě o dobu temna asi úplně nejednalo – byl zájem a byly tu schopnosti věnovat se vědám dokonce i v „národních“ jazycích.

Jaké nové objevy byly v této době uskutečněny?

V tomto ohledu to příliš slavné není. Ale asi by nebylo nejlepší, kdybychom si mysleli, že tehdejší intelektuálové na nic nepřišli. Znovu se tu totiž navazovalo na antické, respektive římské dědictví – hlavní využití vědy bylo podle tehdejšího chápání pedagogické. Názorně to lze doložit například na dialektice. Od konce 8. století, tedy od tzv. karolinské renesance, je zaznamenatelný velký nárůst zájmu o přístupné Aristotelovy spisy. Myslitelé okruhu Alkuina z Yorku je nejen čtou, ale začínají je také glosovat. Zde ještě jasně vítězí pedagogický aspekt. Ovšem již v 10. století vznikají komentáře k těmto dílům. I v těchto komentářích jde mnohdy pouze o objasnění náročného textu, ovšem mnohem více se zde již objevují vlastní podněty, myšlenky a nápady. Na konci 10. století pak vznikají samostatně koncipovaná díla, která se sice tématicky drží svých antických předloh, ovšem nejen způsob uchopení problému, ale také odpovědi na některé z otázek, jsou plně samostatným výtvorem autora. To je pak o to více patrné v 11. století, kdy se již mnohé otázky řeší více či méně zcela samostatně a nově – např. otázka budoucích nahodilých událostí a božské všemohoucnosti, otázky predestinace (předurčení) či reálné přítomnosti Kristova těla při svatém přijímaní, otázky univerzálií, sémantické problémy atd. Je typické, že se věda, zejména logika, prosazuje namnoze v doktrinálních (teologických) otázkách – přece jen nositelem tehdejší vzdělanosti byly klášterní a katedrální školy, takže průnik božského a lidského vědění se zde musel projevit.
Neřekl bych proto, že se v raném středověku jednalo přímo o nové objevy. Byly tu spíše nové otázky, které se řešily s využitím antického vědeckého dědictví. Znatelně větší rozvoj však přišel až po překladech zprostředkovaných především arabským kulturním okruhem.

Uskutečňoval se kontakt s arabským světem a přebírání tamních myšlenek spíše přes Španělsko, nebo prostřednictvím křížových výprav?

Podnětný kontakt s arabským světem je určitě staršího data, než jsou křížové výpravy, které jsou datovány od konce 11. století do století 13. Hlavní místem pro vzájemné ovlivňování byly země, kde se oba kulturní okruhy střetávaly – tedy především Pyrenejský poloostrov a Itálie.
Již hluboko v 10. století mohl Gerbert z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.) studovat v dnešním Španělsku. Podobné zprávy jsou doloženy, i když ne zcela průkazně, také o některých myslitelích prvních dvou třetin 11. století. Kontakt zde probíhal permanentně, a přestože ve vojenské oblasti samozřejmě existovaly snahy posunout hranice jedním či druhým směrem, vzdělanostní převaha muslimského světa byla v té době značná,což křesťanské myslitele zjevně lákalo k vlastnímu využití a aplikaci v latinském prostředí.
V tomto ohledu se často hovoří o tzv. toledském šoku, který zažila západní Evropa, když se jí roku 1085 podařilo zmocnit se tohoto města a jeho knihoven. Evropě se tak náhle otevřela cesta ke mnohem rozsáhlejšímu dědictví antických textů. Nejprve trochu neohrabaně a později již na značně vyšší úrovni se začalo překládat do latiny.
Důležitý byl po celou dobu také kontakt s Byzancí, odkud ve stejné době přichází rovněž některé texty, které formovaly další vývoj středověkého myšlení – mezi jinými se touto cestou dostávají do západní Evropy některé Platónovy dialogy.
O nějakém podstatném a soustavném vlivu těchto nových vědeckých a filosofických zdrojů lze hovořit až od konce 12. století. Nejednalo se přitom jen o překlady několika dřívějších překladů antických děl, ale také jejich výklad a doplnění z per arabsky píšících vědců, lékařů a filosofů – mnohdy v jedné osobě. V dalším století již začínají až do konce středověku nekončící střety těchto nových znalostí a výkladů světa s křesťanským viděním mnohých událostí. Dřívější rovněž ne bezproblémová snaha o kooperaci vědy a náboženství, která byla v mnohých ohledech typická pro pozdní patristiku a ranou scholastiku, se jakoby vytrácí – znalostí je více a někteří myslitelé se tak dostávají do křížku s oficiálním církevním názorem.

Z muslimského světa se do Evropy ovšem nedostaly jen díla antická, ale i původní práce arabských myslitelů. Kteří muslimští učenci Evropu ovlivnili nejvíce?

Na prvním místě je nutno jmenovat Ibn Sínu, latiníky zvaného Avicenna, ale také al-Kindího, al-Farábího, al-Ghazzálího a dále přírodní filozofii či přírodní vědu, kterou reprezentoval např. ar-Rází. Později se pak přidal velký zájem o komentáře Ibn Rušda, kterého křesťané nazývali Komentátor nebo Averroes, jehož některé spisy se dodnes dochovaly pouze v latinských překladech.
Překládaly se však také další spisy arabských vědců jako byli al-Chwárizmí a jeho Astronomické tabulky nebo díla Mášá‘alláha, astrologii zastupovali např. al-Battání či ar-Rází, nechyběla ani magie a samozřejmě lékařství, kde lze znovu jmenovat myslitele jako ar-Rází nebo Abú al-Qásim a zejména novou „bibli“ lékařství Avicennův Kánon medicíny, jehož vliv přetrval dlouhá staletí až do novověku. Bylo toho skutečně hodně a pro Evropu to znamenalo otevření zcela jiného pohledu na vědu a filozofii.
Ve 12. století byli Arabové v Evropě doslova v módě. Stávalo se dokonce, jako to dokládá například Adaelard z Bathu, že i tehdejší evropští učenci své vlastní názory a myšlenky raději připisovali Arabům – tím si zajistili anonymitu a relativní klid s ohledem na otázky církevní pravověrnosti a zároveň tím podpořili danou myšlenku patřičnou úctou.
Kdybych to měl shrnout: bylo toho nesmírně mnoho, ale největší autority dosáhli Avicenna a Averroes.

Kdo ke kdo:
Avicenna (980–1037) – (Ibn Sína) lékař, básník a filosof, je nejznámější osobností první fáze vývoje arabské filosofie. Proslavil se především jako značný systematik, který dokázal spojit antické dědictví (především Aristotela a novoplatoniky) s poznatky arabsky píšících filosofů. Byl vlivný nejen svou filosofickou koncepcí, ale také svým lékařským dílem Kánon medicíny, který sloužil dlouhá staletí jako základní text evropských znalostí o lékařském umění.
Averroes (1126–1198) – (Ibn Rušd) filosof, právník, lékař a především vytrvalý komentátor Aristotelova díla je nejvýznamnější postavou druhé fáze arabské filosofie. Jeho mnohaletým úkolem bylo komentovat spisy Aristotela, avšak nejedná se pouze o výklady Aristotelových myšlenek. Averroes se ve svých knihách pouští rovněž do srovnání výkladů daných problémů u jiných autorů a doplňuje také své vlastní originální koncepce. Jeho spisy zaznamenaly větší ohlas v latinském prostředí, kde se mimo jiné zformoval samostatný proud tzv. latinského averroismu.

Na okraj: Některé objevy z raného a počátků vrcholného středověku
8.–9. století Zavedení třmenu v jízdních jednotkách francké říše
před rokem 1000 Papež Silvestr II. v latinské Evropě poprvé představuje poziční číselnou soustavu/arabské číslice. Zmínky o užití astrolábu.
11. století Rozsáhlé využití vodních mlýnů po celé Evropě nejen k mletí, ale i v kovárnách a pilách
12. století První zmínky o použití kompasu evropskými námořníky
asi 1200 V Evropě je známá výroba kyseliny sírové, dusičné i chlorovodíkové a později také jejich směsi rozpouštějící i zlato – lučavky královské.
13. století Objeveno řešení kubické rovnice (výsledek, který antické matematice nebyl znám). Poprvé použita písmena pro názvy proměnných
13. století Používání slapových a větrných mlýnů.

1. díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/2F7265B29C5A2A25C1257105003594FD

3. díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/07FFB5D298F5483FC12571050036B74B

autor Pavel Houser