Student World

Jakékoliv vypravování o jazyce by mohlo na začít větou, že "Na počátku bylo Slovo". Ovšem právě s tímto úvodem do Janova evangelia je to trochu složitější. V původním řeckém textu totiž na počátku nebylo obyčejné české slovo, ale řecký Logos. Pojem to byl z hlediska antického myšlení zcela ústřední, významů měl nepřeberně (mj. je dnes můžeme ještě slyšet i v koncovkách řady vědních oborů – biologie apod.), zkrátka, zdaleka nešlo pouze o slovo ve smyslu jazykovém. Ale není třeba se hned poohlížet jinam: V Bibli lze najít i další místo, které ukazuje, že slovní hříčky byly přítomny hned u stvoření člověka – nebo, přesněji řečeno, u stvoření ženy.

Řada starozákonních textů má svůj původ v mezopotámských předlohách starých Sumerů a Babyloňanů a jedním z původně mezopotámských mýtů je i příběh o zrození Evy. To bylo totiž tak: Podle sumerské báje se první žena jmenovala nin-ti, což přeloženo znamená "paní života". Jak uvádějí mj. Samuel Noh Kramer a Vojtěch Zamarovský, v sumerštině však náhodou existovala následující slovní hříčka, respektive dvojsmysl: Nin-ti může znamenat také "paní z žebra". No a už asi tušíte, k čemu došlo. Židovský autor textu knihy Genesis nemohl tuto zřejmě nejstarší dochovanou slovní hříčku pochopitelně v hebrejštině zachovat a původní materiál pochopil při překladu navíc právě tím druhým, nesprávným způsobem. Pramáti lidského rodu se mu tak jevila pocházet z žebra a biblická verze o stvoření ženy byla na světě.

O tom, jaké popularitě se slovní hříčky těšily ve starověku, svědčí i další, spíše namátkou vybrané příklady: Platón v dialogu Faidón vkládá Sokratovi do úst tvrzení, že lidé pracovití, ale v jistém smyslu neoriginální a nikterak výjimeční, se po smrti převtělí do včel. Není taková představa o mechanicky chápaném převtělování dosti cizí tomu, co si obvykle představujeme pod řeckým myšlením?
Ano i ne, odpovědí jsou totiž prakticky nepřeložitelné slovní hříčky. Sokrates, respektive Platón, si jimi v dialogu velmi vydatně pomáhá, přičemž vychází z celého balíku slovních podobností: melitta (melissa) je ve staré řečtině včela, meletoros znamená pilný nebo přičinlivý, melema lze přeložit jako péče, mellétés znamená váhavý, meletor pečující. Sokratův výklad o převtělování je tedy přitom míněn jako jemná a možná i vícevrstevnatá ironie. Pokud si uvědomíme, že Faidón je poslední filosofův den a Sokrates na konci dialogu umírá (respektive, abychom byli přesnější, umírá pouze jeho tělo, jak se nám Platón především snaží sdělit), jedná se o humor značně šibeniční.
Slovních hříček je plný i jiný Platónův dialog, Kratylos.

Čímsi na způsob slovních hříček byly ve starověkém Řecku mnohdy i orakulární výroky Apollónovy věštírny v Delfách. Při tvorbě předpovědí se obvykle používá jedna ze dvou metod: výroky velmi obecné až mnohoznačné, a výroky konkrétní, které se však dají vyložit jaksi na obě strany. Asi nejznámější a často uváděnou ukázkou druhého přístupu je odpověď delfské Pýthie na otázku lýdského krále Kroisa, zda se má pustit do války proti Peršanům.
Orákulum tehdy poradilo: Kroisos, překročí-li řeku Halys (dnešní Kizilirmak v Turecku – řeka tvořila tehdy hranici mezi Lýdií a Perskou říší, její překročení tedy znamenalo zahájení války), zničí velikou říši (text delfské věštby ve staré řečtině zněl doslova "kroisos halyn diaban megalen katalysetai archen"). Posléze se ukázalo, že věštírna se nemýlila. Kroisos si zničil říši vlastní…

Naši miniúvahu o slovních hříčkách v dějinách jsme zahájili v biblickém prostředí a sem se také můžeme vrátit. Půvabná historka pochází z Polska, kde se jakýsi Eliáš, snad místní rabín a obdoba našeho Lowa, pustil do tvorby konkurenčního golema. Potvoru oživil tím, že jí na čelo napsal hebrejské slovo pro pravdu (Emet). Když se monstrum vymklo kontrole, zneškodnil ho Eliáš tak, že prostě umazal první hlásku slova – "met" totiž znamená v hebrejštině smrt. Dlužno snad ještě dodat, že podle legendy zhroutivší se náhle mrtvá hmota stačila rabína zavalit.
A biblický svět naposledy: V prvních stoletích našeho letopočtu nebylo v křesťanské církvi dlouho jasné, co je pravověrné a co naopak kacířské. Teprve ve 4. století bylo v maloasijské Níkai přijato křesťanské dogma v soustavnější podobě jako tzv. níkajské vyznání víry. Problém prvním teologům dělala především postava Ježíše Krista a její vztah k Bohu otci. Ortodoxní verze tvrdila, že obě božské postavy jsou totožné, zatímco hlavní kacířská větev, tzv. ariáni, soudili, že Kristus je Bohu pouze podoben. Poněkud pikantní je, v řečtině byl tehdy rozdíl mezi pravověrností a kacířstvím definován odlišností v několika písmenech – podobný je řecky homoiúsios, stejný homoios (tím však nemá být řečeno, že by spor mezi konkurenčními pojetími byl pouze kocourkovský – za oběma koncepcemi stála poměrně jemná teologická i filosofická zdůvodnění).
Výrok o počátečním Slově našel vyvrcholení zřejmě v židovské Kabale. Kniha stvoření Sefer Jecira přímo předpokládá, že Bůh při stvoření světa použil jako zdrojového materiálu písmena hebrejské abecedy. Zatímco pythagorejci i platonici soudili, že mírou a počátkem všech věcí jsou čísla, v židovském myšlení se toto chápání přeneslo spíše na jednotlivé hlásky.

Úryvek z knihy Hry se slovy a jazykem, podrobnosti http://hricky.webpark.cz.

autor Pavel Houser