Chvála zlatých peněz podruhé

  Drtivá většina lidí, kteří opovrhují komoditním monetárním standardem, včetně profesionálních ekonomů, o daném tématu v životě nic nečetla a místo toho vychází z kolekce donekonečna opakovaných bájí a pověr, které se promění v prach, jakmile se nad nimi člověk alespoň na chvíli zamyslí. Mainstreamoví ekonomové si při těch vzácných příležitostech, kdy už se musejí k tématu chtě nechtě vyjádřit, někdy dokonce vystačí s poukazem na to, že zlatý standard je zkrátka passé. Zřejmě to považují za dostatečný argument. Obvykle však vyrukují s některou z následujících tradičních námitek:

Zlato a stříbro nejsou dostatečně flexibilní. Potřebujeme peníze, které jsou flexibilnější

Výrazem „flexibilní“ se zde ve skutečnosti myslí snáze nafukovatelné. To však nezní tak úplně nevinně, a tak ekonomové raději mluví o flexibilitě. V tomto smyslu je zlato a stříbro vskutku velmi neflexibilní. Nelze jej vyrábět v neomezeném množství, a ředit tak lidem jejich úspory. To ovšem není nevýhoda zlatého standardu, nýbrž jeho přednost.

Za tvrzením, že zlato a stříbro nejsou dostatečně flexibilní, se vlastně skrývá dosti hrubozrnná námitka, že za komoditního standardu by měly banky méně prostředků na půjčování, což by dusilo hospodářský růst. Bankovky by totiž byly na požádání směnitelné za zlato, a tak by se banky bály produkovat příliš mnoho nekrytých bankovek (či účetních peněz), aby se nestaly obětí runu. Banky proto musejí být „flexibilní“, musejí vytvářet dostatek peněz z ničeho a půjčovat je. Pak prý budeme všichni bohatí.

Tento blud jsme si již vysvětlili. Jeho zastánci stále nedokážou vstřebat onen základní fakt, že peníze neznamenají bohatství. Nechápou, že objem dostupných úvěrů je podmíněn objemem reálných úspor, nikoli tím, kolik nekrytých papírků lze teoreticky natisknout. Banka poskytující úvěry vytažené z bezedného měšce, nekryté žádnou monetární komoditou, je vskutku „flexibilnější“ v tom, že může rozpůjčovat více peněz. Dokud však nebude mít v ruce také kouzelný klobouk, který by produkoval reálné zdroje, nebude s to zařídit, aby v ekonomice bylo dokončeno více projektů. Pokud svým klientům skokově připíše na účet o několik nul navíc, dosáhne pouze toho, že tito lidé budou moci soutěžit s jinými lidmi o nezměněnou zásobu zboží a služeb. V papírovém fiat standardu se bohatství pouze přesouvá tam a zpátky. Papírové peníze bohatstvím nejsou a žádné nové nevytvářejí.

Stručně řečeno, tištění malých zelených papírků a jejich půjčování není zkratkou k prosperitě. Ta pochází pouze z úspor, investic, tvrdé práce a podnikatelské šikovnosti.

Cenné kovy jsou příliš nepraktické

Ve svobodném peněžním systému by ve skutečnosti docházelo jen k relativně sporadickému přesouvání cenných kovů z jedné banky do druhé. Samotné banky by totiž měly zájem na ustavení nějakého clearingového mechanismu, díky němuž by stačilo přepravovat jen fyzické zlato představující čistý zůstatek z transakcí. Ani argument, že by lidé museli tahat po kapsách těžké mince, neobstojí. Zlatý standard nijak nebrání používání debetních karet; dokonce i dnes, za papírového fiat standardu, existuje několik společností, které něco podobného umožňují.

Zlatý standard je příliš nákladný. Tisknout papírové peníze je levnější

S tímto argumentem kdysi přišel Milton Friedman, třebaže na sklonku života jej opustil. Stále je však čas od času slyšet.

Jeho námitka neobstojí hned z několika důvodů. Zaprvé mluví o „nákladech“ v příliš úzkém smyslu. Je jistě nesporné, že těžit zlato je podstatně nákladnější než tisknou papírové bankovky. Je to však opravdu jediný náklad na výrobu peněz? Jak nás varuje teorie a poučuje historie, pravomoc vlád a panovníků produkovat neomezené množství nekryté měny s sebou rovněž nese náklady, a to dosti značné. Některé z důsledků inflace jsme si již objasnili. Politici zneužívají papírového standardu, aby obohacovali sebe a privilegované skupiny na úkor zbytku společnosti. Když navíc vytvoří nové peníze a skrze úvěrový mechanismus nastartují hospodářský cyklus, způsobí vážnou destrukci bohatství.

Jakmile zahrneme do rovnice i tyto náklady, režim papírových peněz už tak lákavě nevypadá.²¹

Ale i kdybychom destruktivní důsledky papírových peněz nezapočetli, není vůbec jisté, že zlatý standard by byl nákladnější z hlediska reálných zdrojů než systém fiat peněz řízený centrálními bankami. Německá Bundesbanka zaměstnávala v roce 2007 zhruba 11 400 lidí, francouzská Banque de France 11 800 a Federální rezervní systém nějakých 23 000. A to jsou jen tři centrální banky z mnoha.²² Všichni tito státní úředníci pobírají plat a všichni byli staženi ze soukromého sektoru, kde by se jinak podíleli na produkci skutečně užitečných výrobků či služeb.

Konečně samotný fakt, že těžit zlato a stříbro je dosti nákladné, je naopak jedním z důvodů, proč se zlato a stříbro tak ideálně hodí na roli peněz. Papírové peníze jsou tak nebezpečné právě proto, že jsou tak nenákladné. Státy jich mohou tisknout, kolik chtějí, a nenápadně tak obírat lidi o majetek.

Na světě není dost zlata a stříbra na pokrytí všech transakcí

Ale ano, je. Každé množství peněz nad určitou mez je optimální, takže i současná světová zásoba zlata a stříbra (plus to, co se v budoucnu ještě vytěží) by bohatě stačila na všechny myslitelné transakce.^* Tvrzení, že omezená zásoba peněz by pokryla jen omezené množství transakcí, je starý, zdánlivě nevykořenitelný blud. David Ricardo na něj odpověděl již před dvěma sty lety:

• Kdyby zlato a stříbro, jež by světu sloužilo coby peníze, bylo velmi vzácné, či naopak náramně hojné….pak změna v jejich množství by neměla jiného důsledku, než že zboží, jež by za ně bylo směňováno, bylo komparativně dražší, či naopak levnější. Funkci oběživa by stejně dobře plnilo malé množství peněz, jakož i velké.²³

Pamatujme, že i v peněžní ekonomice dochází de facto jen ke směně jednoho zboží za druhé, a že toto zboží je pouze denominováno v penězích – ve zlatě, stříbře či čemkoli jiném. Cenný kov je pouze směnný prostředek, mezičlánek. Pokud je ho relativně málo, budou na našich výplatních páskách relativně nízká čísla, ale stejně tak i na cenovkách v obchodě. A naopak. Vidíme tedy, že peníze jsou jen nástroj, který umožňuje vybudovat v ekonomice systém směnných kurzů mezi jednotlivými statky. A tuto funkci může plnit libovolné množství monetární komodity. (V rámci rozumných mezí samozřejmě. V extrémně nepravděpodobném případě, že by nám mimozemšťané uloupili téměř všechno stříbro a na celé Zemi by zůstalo jen sedm atomů tohoto cenného kovu, přešel by trh zřejmě na měď či jiné médium).

To je mimochodem také důvod, proč byla Amerika 19. století svědkem tak dramatického zvýšení životní úrovně – relativně konstantní peněžní zásoba ve spojení s neustále rostoucí zásobou spotřebního zboží znamená klesající ceny, takže si lidé mohli kupovat stále více věcí za stále méně peněz.

Zásoba zlata nemůže růst stejným tempem jako ekonomika

To jen variace na předchozí námitku. Proč by něco takového bylo zapotřebí? Proč bychom to měli chtít? Jak jsme si ukázali, konstantní množství peněz může pokrýt libovolný objem obchodních transakcí. Když ekonomika roste, měnová jednotka jednoduše nabývá na hodnotě. Argument, že peněz musí neustále přibývat, aby bylo v rostoucí ekonomice čím platit, odráží fundamentální nepochopení toho, co peníze vlastně jsou a jak fungují. To, že ceny časem klesají a hodnota peněz stoupá, ještě neznamená konec světa. Tak to v Americe fungovalo po sto padesát let. Když centrální banka zvyšuje peněžní zásobu ve jménu boje proti klesajícím cenám (nebo aby „držela krok“ s rostoucí ekonomikou), pouze tím zasévá semínka hospodářského cyklu, jak jsme si ukázali.²⁴

*

Zkrátka a dobře, hlavní námitky proti zlatu jsou buď krátkozraké, nebo bludné. Henry Hazlitt, který v příčetnějších dobách psal ekonomické úvodníky pro New York Times, to vystihl velmi prostě: „Největší ctnost zlatého standardu, lze-li to tak vyjádřit, je ve skutečnosti negativní – není to řízený systém papírových peněz, který by okrádal všechny, kdo jsou zákonem nuceni jej používat nebo kdo mu upřímně věří. Technické námitky proti zlatému standardu jsou ve srovnání s touto jedinou předností zcela triviální.“²⁵

Hazlitt měl pravdu. Kolem těchto zásadních témat vyrostla spousta bludů a pověr a dnes je prakticky nemožné vést o nich racionální diskuzi.

Celé knihy byly sepsány o nevýhodách a nebezpečích papírových peněz a o přednostech a ctnostech komoditních peněz svobodně přijatých trhem. Já budu spokojen, když se mi podaří zase o kousek víc podkopat některé zakořeněné bludy a ukázat lidem tyto problémy z nového a slibného úhlu. Člověk si v politických a akademických kruzích rozhodně nezíská přízeň propagací monetárního systému, který by politici nemohli zneužívat k obohacování sebe a svých kamarádů, který by vyléčil jejich závislost na půjčování a utrácení a který by jim znemožnil financování rozmanitých bailoutů. Když však položí otázku, z níž Respektovaná Odborná Veřejnost začne šílet, je to pro něj známka, že je na správné cestě.

autor