***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
To bylo v době, kdy se pohřbívalo již nejen do písku pouště, ale také přímo v údolí Nilu – a tělo tak mohla snadno narušit spodní voda
Kolem roku 2630, tedy v době stavby pyramid, začaly být z těla vyjímány vnitřnosti kromě srdce a ledvin a ukládány do kamenných nádob, tzv. kanop. Kanopy byly celkem čtyři, pro játra, žaludek, střeva a plíce.
Ve střední říši se začalo s odstraňováním mozku. Nejčastějším způsobem bylo vytáhnutí tkáně nosem prostřednictvím zvláštních háčků, ale vyskytovaly se i jiné postupy – třeba vyjmutí týlním otvorem nebo očnicemi. Kolem roku 1000 se začalo používat umělých očí a podkožních výplní.
Ještě později se mumie taktéž balily do dlouhých lněných obinadel a jako balzamovační látka se objevil asfalt. V době ptolemaiovské se pak do břišní dutiny i do lebky nalévala pryskyřice (do lebky obvykle opět nosem). Tyto techniky jsou však zpravidla pokládány za úpadkové a za vrcholné období je pokládán výše uvedený rok cca 1000 př. n. l.
Otec dějepisu Hérodotos zaznamenal, že nejluxusnější varianta mumifikace v jeho době zahrnovala také vysušení těla pomocí natronu (přírodní sody) a vymytí vnitřních dutin olejem či palmovým vínem.
Staroegyptští mumifikátoři sice tvořili zvláštní společenství, ale nikdy nebyli vyvrheli společnosti obdobnými pozdějším katům či hrobníkům. Pokud se s takovým tvrzením setkáváme v románech, jde zpravidla o doklad autorovy neznalosti staroegyptských reálií. (ačkoliv vladaři zřejmě vkusu mumifikátorů tak docela nedůvěřovali, protože mladé zemřelé ženy určené k mumifikaci se do rukou balzamovače dávala teprve ve chvíli, kdy jejich krása již alespoň zčásti povadla).
Zdroj: Předmluva Břetislava Vachaly ke knize Mastaba (Michal Pavlík, Grada, 2002)
