Student World

Julius Caesar při jedné příležitosti překvapil své okolí tím, že si určitý text v římském Senátu přečetl potichu. Něco podobného u krátkého úryvku učinil i Augustin. Jinak však obdivoval biskupa Ambrože, že si dokáže číst potichu celé knihy. Ve starověku nebylo čtení potichu prakticky známo, obvyklé bylo předčítání, ať už o samotě nebo někomu jinému.

Existují sice i starší a zčásti sporné záznamy (z klasického atického dramatu, u Alexandra Makedonského) o tichém čtení, vždy však bylo pokládáno za něco výjimečného, použitého jen v situaci, kdy třeba příjemce dopisu potřeboval nedat obsah sdělení najevo svému okolí.

Přitom v antice existovaly i veřejné knihovny. Jak to třeba mohlo vypadat v sálech knihovny v Alexandrii, když si lidé nedokázali číst potichu? Nevíme, pravděpodobně zde byla atmosféra plná mumlání. Stížnosti na takový rušivý hluk však nejsou ze starověku zaznamenány.
Něco podobného platilo i při předčítání textů při prvních křesťanských bohoslužbách, respektive přestávkách mezi nimi – také zde, pokud si četli samotní účastníci, snažili se pouze tiše pohybovat rty a mumlat, nicméně být skutečně zticha nedokázali.

Nejde jen o antický svět. Alberto Manguel v Dějinách čtení soudí, že nahlas se četly už první sumerské tabulky a nahlas se na ně také psalo. Nahlas se četlo v Ašurbanipalově knihovně v asyrském Ninive.
Před četbou nahlas na veřejnosti se čtoucí navíc snažili se s textem předem seznámit. Starověké písemné systémy dlouho neznaly mezery mezi znaky/písmeny ani interpunkční znaménka či velká písmena na začátku vět, čtení nebylo zdaleka tak pohodlné jako dnes. (Možná takové písmo bez mezer se nahlas čte snáze než potichu?)
Teprve v posledních stoletích př. n. l. se začalo používat něco ve smyslu mezer, ale velmi zvolna a nedůsledně. Při čtení Bible vznikl zvyk dělit text na řádky podle smyslu. Zdá se, že někdy v 6. století už bylo čtení potichu rozšířenější (aneb nějaký pokrok rozšiřující se i v době pádu antického světa). V 7. století se začaly používat znaky, které měly význam dnešní tečky, čárky a středníku, byť se často psaly jinak než dnes. V 9. stoletích bylo ve skriptoriích tiché čtení prakticky povinné a pro usnadnění (a snad i z estetických důvodů) se začaly důsledně používat i mezery mezi slovy. Objevilo se také použití různých barev – třeba pro první řádky hlavních úseků nebo pro pomocné poznámky, které nejsou součástí hlavního textu (ruber, latinsky červený – odtud „rubrika“).

Zdroj: Alberto Manguel: Dějiny čtení, Host, Brno 2007

Poznámky:
– Zajímavé by bylo zobrazování aktivit mozku při tichém čtení a čtení nahlas, sledovat v obou případech aktivizaci různých center…
– Jak se učíme číst v dětském věku? Máme zpočátku problém číst potichu?

Viz také:
Svitek, kodex, kniha: Specifika středověku
Podle čeho chutnají slova?

autor Pavel Houser