Student World

O paměti se často mluvívá jako o vlastnosti, kterou člověk buď má, nebo ne, stejně jako třeba vysokou postavu nebo modré oči. Leckdo se dokonce pokouší paměť klasifikovat a například tvrdí, že někdo si dobře pamatuje tváře, ale neudrží v hlavě jména. Existují i zaběhané stereotypy, dejme tomu obraz roztržitého profesora, který umí nazpaměť celého Evžena Oněgina, ale věčně zapomíná, kde nechal aktovku.
Je známo, že dávné a naopak čerstvé vzpomínky se uchovávají v různých částech mozku. Existují lidé s fotografickou pamětí, kteří jsou schopni zapamatovat si už po zběžném pročtení celý telefonní seznam. Často se předpokládá, že takovéto nadání musí mít i šachista, ale to ani zdaleka není pravda.
Jistě můžeme souhlasit s tím, že dobrý šachista by měl mít výbornou paměť, ale mnohem obtížnější je stanovit, co přesně by si měl pamatovat. Vývoj hry? Nebo snad možné varianty? Představy jednotlivých pozic na šachovnici? Správná odpověď, tedy „od každého kousek“, je pro psychology zklamáním, ale zároveň podněcuje jejich zvědavost.
Lidi odedávna ohromovala schopnost hrát šachy naslepo. Když Philidor v roce 1783 porazil v simultánní partii hned tři soupeře, aniž věnoval šachovnicím jediný pohled, byl prohlášen za nedostižného génia! Jedny noviny označily tento jeho úspěch za „historický fenomén lidských dějin, který bude navždy považován za jeden z nejzářnějších příkladů lidské paměti, což bude platit, dokud bude paměť existovat“.
O 164 roky později, krátce pro druhé světové válce, polský velmistr Miguel Najdorf, který byl nucen zůstat v Argentině, našel velmi originální způsob, jak svým příbuzným na starém kontinentu sdělit, že žije: sehrál obrovskou simultánní partii na 45 šachovnicích, a to naslepo. Znamenalo to, že musel v hlavě udržet rozestavení a pohyb 1440 kamenů! Partie trvala tak dlouho, že někteří soupeři nevydrželi a nechali se vystřídat. Zápas skončil po necelých čtyřiadvaceti hodinách a velmistr dosáhl devětatřiceti vítězství, čtyř remíz a jen dvakrát byl poražen.
Že by měl Najdorf vrozenou fotografickou paměť? Ale kdepak! On měl jen vynikající „šachovou paměť“ – schopnost udržet v hlavě průběh partií na čtyřiašedesáti políčkách mnoha šachovnic. To je paměť, kterou potřebuje každý hráč bez ohledu na to, zda se na šachovnici dívá nebo ne. Když jsme schopni pamatovat si nejdůležitější varianty hry a vidět alespoň na pár tahů dopředu, je naše rozhodování rychlé a přesné. Což znamená, že si nemusíme každé postavení v duchu přehrávat od začátku – abychom ho viděli v duchu, stačí si pamatovat variantu, která k němu vede.
Navíc každý velmistr drží v hlavě tisíce situací a fragmentů ze šachového informatoria a tuto zásobu díky hráčské praxi neustále doplňuje (ovšem tato schopnost ještě neznamená, že je pro něj snazší vybavovat si jména, data a další podobné údaje). Adriaan de Groot tento rys šachové paměti báječně ilustroval ve svých výzkumech z roku 1944. V naději, že odhalí dosud neprobádaná tajemství velkého šachu, testoval řadu hráčů různé úrovně, od bývalých mistrů světa až po začátečníky. Instruoval je, aby si zapamatovali řadu postavení z několika partií, a pak spočítal, s jakou přesností tyto fragmenty reprodukují po paměti. Velmistři dosáhli přesnosti 91 %, dobří hráči 72 %, kdežto průměr jen 51 %.
Pochopit důvody tohoto fenoménu hlouběji pomohl jiný výzkum, který v roce 1973 provedli američtí psychologové William Chase a Herbert Simon. Ti de Grootův experiment zopakovali, ale přidali k němu jednu důležitou inovaci, což byla další sada kontrolních pozic, ve kterých byly kameny rozmístěny bez ladu a skladu, bez ohledu na jakékoli šachové zákonitosti. Reálné situace stejně jako u de Groota nejlépe reprodukovali špičkoví hráči. Pokud šlo ale o postavení nahodilá, dosáhli všichni zkoumaní zhruba stejných výsledků. Když se mistři nemohli držet známých schémat (v psychologii se tomu říká „chunks “, určité bloky informací ukládané do paměti), žádné zvláštní paměťové schopnosti neprokázali!

…

V roce 1995 mi německý list Welt am Sonntag navrhl, abych pro něj každý týden psal šachový sloupek. A tak jsem dospěl k nápadu připravit krátký přehled šachové tvorby všech dosavadních mistrů světa.
Byl to první a možná ne zcela domyšlený pokus pozorně prozkoumat nejen hru samotných mistrů, ale i jejich nejnebezpečnějších soupeřů, kterým se však až na vrchol šachového Olympu nikdy vystoupit nepodařilo. Bylo pro mě velice zajímavé podívat se na vývoj šachového myšlení prizmatem osobních úspěchů a nezdarů velkých světových šachistů.
Roku 1999 jsem těchto 64 sloupků rozšířil pro publikaci v novinách Sport Express. Brzy nato jsem se rozhodl napsat sérii knih Moji velcí předchůdci. Během příprav bylo stále zřejmější, že záběr se bude nevyhnutelně rozšiřovat, a nakonec vznikla několikadílná práce o 2500 stranách. Když jsem tvorbu velkých šachistů minulosti, jak se dnes rádo říkává, „prozkoumal pod drobnohledem počítačové analýzy“, zároveň jsem přemýšlel o možnostech využití těchto neocenitelných šachových schopností v jiných sférách lidského konání.
Po několika letech práce jsem se o svých předchůdcích dozvěděl hodně nového. Každý mistr světa měl svůj neopakovatelný talent a jeho činnost byla pro další rozvoj této hry velkým přínosem. Při studiu odkazu dvanácti šachových mistrů světa a jejich hlavních soků jsem si neustále pokládal tutéž otázku: V čem spočívalo tajemství úspěchu této „velké dvanáctky“? A jaké vskutku šampiónské kvality chyběly uchazečům o titul, kteří se jim postavili?
Je samozřejmě přirozené soudit, že vynikající šachové schopnosti předpokládají mimořádnou inteligenci, ba snad až genialitu. Jenže tak tomu zdaleka není. O mnoho přesnější není ani všeobecně rozšířená představa, že nejlepší šachisté jsou cosi jako živé počítače, schopné zapamatovávat si megabity informací a propočítávat si vývoj zápasu na desítky tahů dopředu.
Jak už bylo řečeno, ve skutečnosti neexistují žádné důkazy, že by šachoví mistři měli kromě schopnosti dobře hrát šachy ještě nějaké další mimořádné vlohy. Celé generace badatelů se pokoušely zjistit, proč někdo hraje šachy dobře, a jiný ne. Odhalit jistý „šachový gen“ či nějakou zvláštnost v raném vývoji budoucích šachistů se ale nakonec nepodařilo. Faktem ale je, že v šachu se stejně jako v hudbě či matematice rodí skutečné zázračné děti. Ty pozorují výkony dospělých, bezděky vstřebávají pravidla – a pak ty dospělé najednou začnou hravě porážet a stávají se z nich dětské hvězdy.

Tento text je úryvkem z knihy:
Garri Kasparov: Jak život napodobuje šachy
Překlad Libor Dvořák, Argo a Dokořán 2008, 300 stran, 349 Kč

Podrobnosti na stránkách vydavatele

Anotace vydavatele:
Geniální šachista židovsko-arménského původu a mistr světa v šachu v letech 1985-2000. Garri Kasparov je autorem řady knih, které se týkají jak šachu, tak jeho politické kariéry z doby po pádu Sovětského svazu. Jeho poslední titul Jak život napodobuje šachy má poněkud jiný ráz. Garri Kasparov se tentokrát snaží nejpopulárnější intelektuální hru světových dějin a metody uvažování, které vyžaduje, prezentovat jako jistý souhrn návodů pro řešení nejrůznějších životních situací- rodinnými krizemi počínaje a řízením nadnárodních koncernů konče. Ne vždy se sice trefuje do černého, ale o to jsou Kasparovovy recepty zajímavější.

Viz také:
Šachy jsou zvláštní svět…
Kasparov opět remizoval s Fritzem

Připraveno ve spolupráci s občankým sdružením Pražská šachová společnost

autor