Knihy dnes běžně rozdělujeme podle toho, kde se hodí je číst. O nějakém titulu třeba řekneme, že to „není to věc do tramvaje“. Jiná literatura je určena právě na cesty, třeba i svým přenosným formátem, další se hodí jako čtení před spaním. Jak se však tyto rozdíly vyvíjely? Četli si staří Řekové spíše v posteli, nebo v pracovně?
Manguel v Dějinách čtení uvádí, že požitek ze čtení hodně závisí na tělesném pohodlí, to je však spíše individuální; je ale rozdíl číst v křesle a v posteli. Důležité je také osvětlení – řadě lidí se lépe čte ve tmě, kdy jediné světlo dopadá na stránky čtené knížky, člověk je méně rozptylován vnějším světem. Samozřejmě závisí na míře soukromí, která je úplně jiná v posteli než v přeplněném dopravním prostředku ve stoje.
Každopádně může být v této souvislosti zajímavé, jak se čtení vyvíjelo v průběhu dějin. Čtenáři našeho typu se poprvé zřejmě objevili ve starém Řecku. Řecké lůžko – kline (mimochodem, odtud klinika) – ale pro čtení příliš vhodné nebylo. Řekové navíc2 nečetli knihy dnešního typu, ale svitky, které museli neustále odmotávat a namotávat. Přitom bylo třeba postupovat opatrně, papyrus byl křehký. Četlo se tedy (pokud vůbec v soukromí) v sedě a v „pracovně“.
Římané používali několik různých typů lůžek, z nichž některé již byly specializované na čtení či psaní.
Středověká lůžka byla i ve vyšší společnosti dosti hrubá. Mniši v klášterech četli buď na tvrdých lavicích, nebo na lehátkách ve svých celách. Od 14. století si měšťané začínali pořizovat pohodlné postele, které byly často tím nejcennějším v domě vůbec. Ložnice se pak stala i místem, kde se četlo. Zajímavé je, že knihy byly tehdy jedním z mála druhů skutečně soukromého majetku, který i po sňatku patřil ženě a mohla s ním sama manipulovat a dále ho odkazovat.
V 16. a 17. století byly ložnice průchozí a aby se dalo v klidu číst, bylo třeba postele obklopovat závěsem. Čtení v posteli se stávalo komfortnější s tím, jak se zdokonalovaly svítící prostředky. Pak zde byla další výhoda – pohodlný oděv (vzpomeňme třeba na hrůzy viktoriánských společenských oděvů; ale de facto i dnešních). Navíc nebyly prostory domů v minulosti zdaleka tak dobře vytápěné.
Po dobu celého novověku bylo pohodlné čtení v posteli kritizováno různými mravokárci pro „rozmařilost“, „změkčilost“, „lenost“ apod.
V 19. století se objevily i první knížky určené speciálně ke čtení do vlaku, včetně knihkupeckých stánků na nádražích.
Zdroj: Alberto Manguel: Dějiny čtení, Host, Brno 2007
Poznámka: Jaký typ literatury je vhodný před spaním nebo na cestu někam do horkých krajin? Alberto Manguel (člověk, který mj. předčítal slepému Borgesovi) sám zastává názor, že funguje „metoda opaku“, takže před spaním nejraději čte detektivky, krváky, horory… „Kniha, kterou člověk čte, by měla být nějak v rozporu s místem, kde se čte.“
Dokážete nějak odhadnout, jaký podíl knih přečtete v sedě v soukromí, v sedě na veřejném prostranství a jaký v leže?
