O templářích vychází vesměs literatura krajně nedůvěryhodná. Jak ostatně praví jedna z postav v Ecově románu Foucaultovo kyvadlo, blázni a šarlatáni se poznají právě podle toho, že dříve nebo později začnou mluvit o templářích (citováno volně). Proto je příjemné přečíst si na toto téma literaturu solidní.
Kniha britského historika Malcoma Barbera patří právě do této kategorie, nezabývá se žádnými „esoterickými tajemstvími“. Popisuje historii templářů od vzniku samotné myšlenky bojových mnišských řádů (což bylo samo o sobě vnímáno jako kontroverzní i v samotné církvi, a to i přes autoritu Bernharda z Clairvaux, který stál u zrodu tohoto fenoménu) po působení templářů na dobytém území ve Svaté zemi. Zde jejich činy a politika často budily nespokojenost místních světských vládců. Templáři se odmítali podřizovat jejich autoritě, někdy neuznávali příměří uzavřená místními knížaty s muslimy a dokonce podle některých pramenů zmařili i dohodu mezi křesťany a asasíny (kteří pořádali atentáty především na muslimské vládce a podle některých pramenů by část z nich byla ochotna přestoupit ke křesťanství). Kriticky se k templářům stavěla i místní církevní správa, zejména proti nim psal ve 12. století biskup Vilém z Tyru.
Dalším zdrojem kritiky byl samotný osud křižáckých států. Bojové rytířské řády byly obviňovány z toho, že tomuto vývoji nedokázaly zabránit. Zatímco jedni templáře obviňovali z fanatismu, zde se přidala (spíše nespravedlivá) kritika za údajnou laxnost, neschopnost či přílišnou starost o majetek namísto o obranu víry. Z kacířství nebo homosexuality ovšem templáře v té době nikdo nepodezíral.
Nakonec templáři popudili i samotného papeže, když se vytrvale stavěli proti sloučení všech bojových mnišských řádů, což samozřejmě zavdávalo podezření, že jim jde příliš o jejich vlastní moc a nezávislost, „propadli pýše“ (takto to popisuje román Ivanhoe, jinak údajně co se týče templářů celkem realistická kniha). Veřejné mínění i mocné síly se zvolna obracely proti řádu.
Zásah proti templářům ze strany Filipa Sličného kniha rozebírá spíše stručně. Zajímavé je, jak rychle začala řada tehdejších vzdělaných lidí věřit tomu, že obvinění z homosexuality, plivání na kříž, uctívání model apod. jsou pravdivá. Dokonce je možné, že obviněním věřil i samotný francouzský král, jemuž to namluvili jeho rádci. Jinak za likvidací templářů samozřejmě stál zájem o jejich obrovský majetek a umazání Filipových dluhů, ale nemuselo jít o motiv výlučný. Úspěch byl v tomto ohledu stejně pouze částečný, protože i když papež templářský řád na nátlak Paříže zrušil jako nereformovatelný, jeho majetek převedl na johanity. (Ještě k tehdejší víře ve všemožná spiknutí: nakonec krátce poté Filip V. skutečně uvěřil tomu, že existuje spiknutí Židů, muslimských vládců a malomocných, jehož hlavní aktivitou je sypání jedu do studen).
Poslední kapitola knihy se pak zabývá vznikem templářského „mýtu“, včetně nijak nepodloženého tvrzení, že templáři nějakým způsobem navazovali na katary a gnostický dualismus. Kořenem těchto mýtů je zřejmě svobodné zednářství. V 18. století si vznikající kluby svobodných zednářů chtěly vytvořit vlastní dějiny, respektive pseudodějiny, které by nějak dokládaly jejich výjimečnost, starobylý původ, výlučné vědění apod., prostě cokoliv, co by dodalo nějakou důvěryhodnost různým zmateným rituálům etc. Přes templáře a Palestinu se pak dala vykonstruovat i vazba na ještě starší minulost, třeba až k Šalamounově chrámu.
Příslušné mýty pak dále rozvíjeli protivníci zednářů, kteří je obviňovali např. z francouzské revoluce. Vazba zednářů na templáře nebo rovnou černou magii se hodila všem, kteří tvrdili, že svět ovládají různá tajná společenství, spiknutí apod. A celý komplex esoterických nesmyslů byl na světě…
Zdroj: Malcom Barber: Noví rytíři, Argo, 2006
Poznámky:
Původní dílo je doplněné doslovem o působení templářů v Čechách a na Moravě, byť u nás nikdy nešlo o fenomén příliš významný.
Tajná znamení zednářů – viz jeden z dílů Létajícího cirkusu od Monty Python:-).
