Oteplení o 3 °C během příštích sta let znamená v průměru nárůst teploty o 0,03 °C ročně. V posledním čtvrtletí minulého století (1975–2000) jsme byli svědky oteplování o 0,02 °C za rok, což není nijak ohromný rozdíl. Během těchto 25 let mírného oteplování se světu dařilo docela dobře. Indur Goklany v této souvislosti poukázal na „index lidského rozvoje“ (HDI), který zpracovává OSN a spolu s úrovní ekonomického rozvoje v něm figurují ukazatele jako očekávaná délka dožití nebo kvalita vzdělání. Výroční Zpráva o lidském rozvoji ukazuje, že všech 102 zemí, které byly do zprávy zahrnuty, až na tři zaznamenalo mezi lety 1975 a 2002 z tohoto hlediska zlepšení (s výjimkou Konga, Zambie a Zimbabwe). Goklany rovněž dokládá, že k podobnému téměř všeobecnému zlepšení došlo i u měřítek sledujících hlad a dětskou úmrtnost.
Položme si otázku – je možné, aby existovala nějaká ideální průměrná světová teplota, které se jakousi šťastnou náhodou těšíme právě my, a aby sebemenší odchylka v jakémkoli směru znamenala katastrofu? Náhlá změna teploty sice může být opravdu ničivá, my však hovoříme jen o pravděpodobnosti velmi postupné změny v průběhu sta a více let.
V každém případě je očividné, že průměrná světová teplota je pouze umělý výtvor statistiky. Skutečné teploty, které zažíváme, silně kolísají nejen mezi dnem a nocí a mezi létem a zimou, ale výrazně se liší také na jednotlivých místech zeměkoule; člověk, jehož největší předností je schopnost adaptace, přitom úspěšně osídlil většinu Země. Finsko a Singapur jsou země ve zcela odlišných částech světa a obě se považují za ekonomicky úspěšné. Průměrná roční teplota v Helsinkách je méně než 5 °C. Teplota v Singapuru překračuje 27 °C, což je rozdíl více než 22 °C. Pakliže se s tím člověk dokáže úspěšně vyrovnat, není příliš jasné, proč by se nedokázal adaptovat na změnu o 3 °C, zvláště když na to má vyhrazeno celých sto let.
Na venkovní teplotu se do značné míry adaptujeme upravováním teploty ve vnitřních prostorách. Musíme se ovšem seriózně podívat na to, proč IPCC a klimatický alarmismus, jehož se tento orgán stal víceméně institucionálním ztělesněním, věří, že jde skutečně o existenční hrozbu. Zároveň ovšem bude užitečné, když budeme mít stále na paměti právě předeslané úvahy založené na zdravém rozumu.
IPCC se snaží hodnotit pravděpodobný dopad projektovaného globálního oteplování příštích sta let dvěma způsoby. Nejprve odděleně zkoumá pět hlavních oblastí: vodu, ekosystémy, potraviny, pobřeží a zdraví. Poté všechny dopady sčítá, aby zjistil celkové škody, které svět kvůli oteplení utrpí.
Záměrem IPCC je samozřejmě ukázat čisté náklady oteplování. Jasné ovšem je, že oteplování přináší jak náklady, tak přínosy. Je pravděpodobné, že zatímco v teplejších oblastech by náklady mohly být vyšší než přínosy, v chladnějších regionech by naopak přínosy mohly převládnout nad náklady. Naštěstí, jak víme z předchozí kapitoly, nejméně se ke konci 20. století oteplily teplejší oblasti světa a nejvíce naopak chladnější místa. Zpráva IPCC tvrdí, že bere v potaz náklady i přínosy, jenomže skutečnost je taková, že zatímco nákladům věnuje rozsáhlý prostor, o přínosech nemluví téměř vůbec. Je těžké nevidět v tom jasný nedostatek nestrannosti, která vrhá stín tendenčnosti na celou tuto část zprávy IPCC.
Podívejme se ale popořadě na každou z oblastí, u nichž IPCC zkoumá dopady. První z nich je voda. Mírné oteplení, k němuž zatím došlo, určitě žádný nedostatek vody nepřineslo; odhaduje se, že v průběhu celého 20. století se objem říčních průtoků v celém světě zvýšil o zhruba 3 %. IPCC však má obavy z toho, že oteplování zvýší kolísání objemu vody, která je k dispozici, a to jak regionálně, tak sezonně. Pokud by tomu tak bylo, pak je náprava prostá. V oblastech a obdobích s nadbytkem vody je nutné budovat ochranu proti povodním a zařízení pro zadržování vody během suchých období. Tam, kde bude vody nedostatek, stejně jako tomu bylo na mnoha místech světa, kde sucho vládlo dávno před jakýmkoli náznakem globálního oteplování, je nutné omezit plýtvání vodou pomocí úsporných opatření, včetně určování náležité ceny vody.
Slušelo by se dodat, že v něčem mají pravdu ti, kdo považují zvýšený nedostatek sladké vody v řadě míst světa za jeden z nejzávažnějších problémů nadcházejícího století, problém, který povede nejen k větším výskytům sucha, ale i k rozsáhlým vynuceným přesunům obyvatelstva a snad dokonce i k „válkám o vodu“. To však nemá s globálním oteplováním nic společného. Problém je zde ve výrazném nárůstu obyvatelstva ve světě, jehož počet nyní dosahuje 6,6 miliardy a stále rychle stoupá. Populační experti OSN předpovídají, že populace se bude ke konci století stabilizovat mírně nad devíti miliardami lidí; tento nárůst povede k silnému zvýšení poptávky po vodě, faktická nabídka vody však podobným tempem zdaleka nevzroste.
Z toho plyne, že nejvíce zde pomůže zlepšené hospodaření s vodními zdroji a především správná cena vody. V poslední době navíc zaznamenáváme povzbudivý pokrok v technologii odsolování, které je příslibem do budoucna, kdy by se značný objem sladké vody dal získávat ze slané mořské vody. Důležitou roli mohou v této souvislosti hrát i úspěšné genetické modifikace plodin. Zcela zřejmé však je, že omezování emisí oxidu uhličitého pro řešení problému vody žádný význam nemá. Pokud se podaří uskutečnit přímá řešení tohoto problému, bude omezování emisí zbytečné, jestliže však žádná z těchto opatření zavedena nebudou (což je naštěstí nepravděpodobné), pak omezování emisí k řešení téměř nijak nepřispěje.
Druhou oblastí, u níž IPCC studuje dopady globálního oteplování, jsou ekosystémy. Zpráva udává, že „přibližně 20–30 % zkoumaných rostlinných a živočišných druhů pravděpodobně hrozí zvýšené nebezpečí vyhynutí v případě, že globální průměrná teplota se zvýší o více než 1,5–2,5 °C (střední míra věrohodnosti)“. Termín „střední míra věrohodnosti“ IPCC oficiálně definuje tak, že u příslušného tvrzení je naděje na správnost pět z desíti, to znamená poloviční. Jinými slovy, dokonce i IPCC pokládá za stejně pravděpodobné vyplnění i nevyplnění této předpovědi. Je navíc dobře známo, že živočišné druhy, jimž hrozí vyhynutí, jsou daleko více ohroženy jinými faktory než oteplováním. Těžko se dá věřit, že by někdo chtěl zdůvodňovat drastické omezování emisí CO2 na podkladě tak chatrném.
Jak jsou předpovědi IPCC v tomto ohledu pochybné, dokládá poznatek všeobecně uznávaný seriózními ekology (tj. vědci, nikoli aktivisty), podle něhož za posledních dva a půl milionu let, kdy se klima planety neustále střídalo a podstatně měnilo, vyhynulo z milionů rostlinných a živočišných druhů na Zemi pozoruhodně málo. Týká se to mimochodem i ledních medvědů, kteří existují jako druh řadu tisíciletí, během nichž teploty v polárních oblastech značně kolísaly. Největší hrozbou pro lední medvědy, jejichž populace se v posledních 40 letech výrazně rozrostla, je lov.
Viz také: Bajka o topících se ledních medvědech
Třetí zkoumanou kategorií jsou potraviny, což je věc prvořadého významu. Nikde se však příliš nedoslechneme, k čemu zde IPCC došel: „Celosvětově by se měl potenciál potravinové produkce při nárůstu lokální průměrné teploty v rozsahu 1–3 °C zvýšit [zvýraznil autor], při vyšším růstu teplot by se však měl snižovat.“ Připomeňme si, že průměrný růst teploty předpokládaný různými scénáři IPCC pro konec tohoto století je méně než 3 °C.
Potraviny jsou navíc oblastí, která se vyznačuje zvláště rozsáhlými možnostmi adaptace. Nejde jen o to, že farmáři mohou lépe využívat zavlažování a hnojiv a že v případě potřeby mohou přecházet na odrůdy nebo plodiny vhodnější pro teplejší klima – to je mimochodem něco, co budou dělat sami od sebe a žádný vládní zásah k tomu zapotřebí nebude; adaptace však zde má velké možnosti také proto, že jsme teprve v rané fázi revoluce v zemědělských technologiích a dá se očekávat velký rozvoj bioinženýringu a genetických modifikací.
Viz také
Průmyslovým zemím může globální oteplování prospět
Tento text je úryvkem z knihy
Nigel Lawson: Vraťme se k rozumu – O globálním oteplování střízlivě a bez emocí
Dokořán, Praha 2009.
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
