Student World

Na naše otázky odpovídá PhDr. Jeroným Klimeš, Ph.D. Zabývá se mimo jiné i psychologií náboženství. Evoluční psychologii studoval v Texasu u profesora Davida Busse. V současnosti přednáší psychologii zahraničním studentům na FF UK a VŠE; je také poradcem veřejného ochránce práv a ministra sociálních věcí. V našem rozhovoru dojde i na zapeklitou otázku – jak může evoluční psychologie vysvětlit vznik náboženství.

Tento text je úryvkem z knihy rozhovorů Kapka metanového deště

Může evoluční psychologie nějak vysvětlit původ náboženství? Ti z evolucionistů, kterým náboženství leží v žaludku, zde mají trochu problém. Musí vysvětlit, jak je možné, že víra v něco, co (alespoň podle nich) není pravda, existuje univerzálně, a tudíž svým nositelům přináší určitou výhodu.

Tento úkol ale leží na bedrech evolučních vědců v případě každého univerzálního jevu, ať je nám sympatický, nebo nesympatický. Například si vezměte takové znásilňování žen. Pokud pachatelé znásilnění v minulosti zanechali více potomků, pak se jejich chování zřejmě obtisklo i v genech, a tak přetrvává dodnes. Evoluční vědec pak musí připustit, že bez ohledu, co se mu líbí, může být tedy znásilnění pro pachatele výhodné pro rozmnožení jeho genů. Analogicky to, že třeba nemá rád náboženství, neznamená, že toto není svým nositelům ve skutečnosti prospěšné (a to bez ohledu na jeho faktickou pravdivost či nepravdivost).

Evoluční psychologie je schopná vysvětlovat pouze jevy univerzální. Je náboženství univerzální v tom smyslu, že by bylo vlastní všem známým lidským společnostem? Dalo by se tedy prohlásit za „biologickou“ vlastnost člověka?

Myslím si, že ano. Náboženství je univerzální jev, protože je najdeme v každé kultuře a v každé době. Kdyby lidem škodilo, pak by je evoluce dávno eliminovala. Tedy téměř jistě se jedná o určitý adaptační mechanismus. Tou těžkou otázkou však je, jaký mechanismus by to měl být. To nikdo pořádně neví…

Snad bychom měli pečlivěji definovat, co myslíme náboženstvím? Víru v nadpřirozené bytosti, provádění rituálů, různá tabu, víru v posmrtný život… Možná že všechny tyto jevy mají různé výklady a nemá smysl je spojovat do jednoho pytle jako “náboženství”?

Máte pravdu. Je třeba oddělit řadu jevů. Evoluční výhodnost morálky, náboženství, ideologií, pocitů viny apod.

Takže to vezměme postupně: Čím může být výhodná morálka?

Člověk je kosmopolitní živočich. Žije v nejrůznějších prostředích od polárního kruhu až po tropy. V každém prostředí jsou třeba k přežití trochu jiné životní zásady. Stejně tak jako máme optické klamy, tak existuje mnoho matoucích situací, kde člověk má určité přirozené sklony, které mu však v dané situaci jen škodí. Teprve zpětně zjistí, že měl udělat něco jiného. Je sice pozdě bycha honiti, ale není pozdě tuto zkušenost předat svým dětem v podobě rady či Božího mementa.

Ještě možná upřesnění: Morálkou zde myslíte něco jiného než „reciproční altruismus”, který se pak modeluje různými vězňovými dilematy a strategiemi jako „půjčka na oplátku” apod.?

Ano, protože morálka není jen altruismus. To jsou dva pojmy, které se překrývají, ale nejsou totožné. Morálka zahrnuje i chování, které se vyplácí jedinci a nemá vztah ke společenství.

Fakt ale je, že morálku často vnímáme spíše jako něco, co je nám vnuceno zvnějšku, soubor pravidel, která se nám zdají iracionální a nedávají smysl, rozhodně je nepokládáme pro sebe za prospěšná.

Samozřejmě – nechtěl jsem vzbudit dojem, že by morálka byla souborem zásad platných jednou provždy. Protože se výrazně změnilo prostředí, ve kterém lidé žili celá staletí, je nám “stará” morálka už hrozně cizí. Přišla technická revoluce. Podobně jako Židi museli změnit morálku, když vyšli z Egypta – zemědělské oblasti – na Sinajský poloostrov, kde vedli kočovný způsob života. Výsledkem je Desatero – morálka Staré smlouvy, nového životního stylu. My žijeme podobném přechodovém období. Stará morálka se bortí, protože všeobecný blahobyt mění především mezilidské vztahy. Tedy budou to právě naše generace, které budou vytvářet novou morálku – doporučení pro nové generace.
Všimněte si, jak se třeba za sto let změnily postoje ke kouření – od velmi benevolentním až k poměrně represivním. Stejně tak se bude časem vyprofilují postoje vůči televizi a zobrazovanému násilí. Neznáme výchovná doporučení ve vztahu k Internetu, mobilům, měkkým drogám ap. Časem se ukáže, jak byl úspěšný ten který výchovný styl či postoj vůči těmto jevům. Ti, co přežijí a rozmnoží se, budou udávat morálku budoucích generací. To je železné pravidlo evoluce – kdo se nerozmnoží, bude vyselektován. Platí to jak pro jedince, tak pro ideologie.

Ale zpět k náboženství. Známý odpůrce náboženství, zakladatel teorie sobeckého genu Richard Dawkins dává náboženství do souvislosti s naší potřebou věřit (třeba rodičům), což je vlastnost jistě výhodná, neb skeptici byli již v dětském věku například sežráni krokodýlem. Náboženství je z Dawkinsova hlediska jakýsi „přívažek” – potřebujeme snadno něčemu uvěřit a přitom holt uvěříme i tomu, co není pravda. Jak se vám zdá tento názor?

Evoluční teorie rozlišují produkt přizpůsobení (adaptace), vedlejší produkt přizpůsobení a šum. Dawkins se snaží dokázat, že náboženství je jen „vedlejší produkt“, a ne adaptace. Soukromě ho podezírám z toho, že jeho averze vůči náboženství mu v tomto případě brání zformulovat nějakou skutečně elegantní teorii, kterými je jinak proslulý. Každopádně však jeho odpověď otázku škodlivosti či prospěšnosti náboženství neřeší. Z vývojové psychologie známe jevy, které jsou pouze v dětství, pak v adolescenci mizí, aby se třeba ještě nakonec v dospělosti znovu objevily.
Vezměte si například strach a sklon k riskování. Malé děti se hodně bojí a strach je drží poblíž matek. Mladé nebojsy s větší pravděpodobností sežrala divá zvěř. Naproti tomu v období adolescence potřebujeme již mladé odvážné lovce, milovníky a bojovníky. Tedy obdiv žen získali ti, co se v adolescenci a mladší dospělosti nebáli. Tato změna je z velké míry řízena testosteronem a ukazuje, že evoluce si dokáže poradit i s rozdílnými nároky v různém veku člověka. Takže zpět k našemu původnímu problému: Jestliže by bylo náboženství („slepá víra“) v dospělosti škodlivé, pak se jistě objevil nějaký hormonální mechanismus, který by je z života dospělých eliminoval. Náboženství tedy musí být výhodné i pro dospělé lidi.

Ale čím konkrétně? Samozřejmě lze odpovídat třeba tak, že upevňuje skupinu; potíž je ale v tom, že většina evolučních biologů je přesvědčena o tom, že skupinová selekce nefunguje…

Skupinová selekce hlavně nevysvětlí, proč se lidem vyplácí si vymýšlet božstva a pravidelně se k nim modlit, komunikovat s nimi. K čemu je dobrá tato fantazijní práce? Tady se opravdu evoluční psychologové neobejdou bez hlubších znalostí kognitivní psychologie, konkrétně mentálních reprezentací či fantazijních postav. Ty totiž mají zvláštní vlastnost: I když jsou produktem naší hlavy, tak jsme o nich bytostně přesvědčeni, že to nejsme my. Ony jsou vyříznuty z našeho já. Považujeme je za součást okolního světa.
Je to systematická iluze, která je však nezbytná pro naše poznávání světa. Jen by nás mátlo, kdybychom rozlišovali obraz nepřítele na sítnici od reálného nepřítele. Prostě o obrazu nepřítele na sítnici nevíme, stejně jako o jeho mentální reprezentaci v naší hlavě. To vše považujeme za reálného nepřítele. Tedy při procesu poznávání považujeme své já za mnohem menší, než ve skutečnosti je naše osobnost.
Externalizace (jak se tomuhle procesu říká) je užitečná funkce naší mysli, ale má nepříjemné důsledky při rozhodování. Když se rozhodujeme, co vlastně chceme, tyto externalizované či řečeno analytickou terminologií vytěsněné obsahy nebereme v potaz. Například když muž uvažuje o nevěře, nebere příliš v potaz, jak moc to bude manželce vadit – to je její problém. Stejně tak zloděj nezohledňuje city okradeného, i když si je principiálně dokáže představit.
Náboženství pak v této externalizované části naší osobnosti vytvoří ohromnou autoritu – božstva, duchů, skřítků, hejkalů atd. Ti pak svou autoritou vrací tyto externalizované obsahy zpět. Takže nevěrný muž či zloděj musí brát v potaz bolest, kterou způsobí druhým, protože Bůh mu to přikazuje.

Tady ale po pravdě řečeno stále moc nerozumím, čím je takový boží hlas pro dotyčného výhodný/adaptivní? Nevěrný muž či zloděj by zřejmě lépe prosperovali, kdyby právě cizí potřeby v úvahu nebrali, ne? Čím je egocentrismus při rozhodování škodlivý pro svého nositele?

Krádež i nevěra jsou evolučně výhodné chování, stejně tak je evolučně výhodné takové chování trestat. Když evoluční biologové popisují vznik reciproční altruismu a sociální směny, musejí do svých modelů zahrnout sankcionování jedinců, kteří se takhle nechovali. Vězňovo dilema a podobné příklady vycházejí z naší schopnosti rozpoznávat, jak se k nám v minulosti různí lidé chovali, a podle toho měnit i naše chování k nim. Existuje celá řada studií založená na teorii her, která ukazuje, že stabilita společnosti vyžaduje, aby se objevily mechanismy trestání a kontroly podvádějících jedinců („černých pasažérů“). Trestání zločinů je stejně univerzální jev jako náboženství či morálka.
Pro lidský druh je typický pokles agresivity, soupeření o samice a s ním zřejmě souvisí i relativní zmenšení velikosti těla samců (menší pohlavní dimorfismus) a nárůst vzájemné spolupráce. I to je podmíněno tím, že společnost trestá extrémní egoismus a projevy psychopatie. Tyto kontrolní mechanismy se nějak musí kódovat v lidské mysli a genomu. Proč tyto mechanismy neidentifikovat v morálce a náboženství? Vždyť to je jasný kontrolní mechanismus.
Pravděpodobně je prostě občas lepší (i ve zúženém smyslu „výhodnější“) držet svůj egocentrismus trochu na uzdě, no a pokud je zrovna náboženství tím, co k tomu pomáhá, pak je jeho výhodnost podle mého názoru zřejmá. To samozřejmě neznamená, že současně není evolučně výhodným chováním i krádež – jak kdy a jak kde. Obě tyto tendence budou prostě působit proti sobě, a logicky zde zřejmě dojde k ustavení nějaké rovnováhy. Tyhle procesy budou fungovat na různých úrovních, od chování jedince po zastoupení různých jedinců/způsobů chování v populaci.

Jenže tím myslím stále nevysvětlujeme náboženství. Určité zábrany něco ukradnout, ať už mají jakýkoliv původ, jsou přece něco jiného než víra v nadpřirozené bytosti.

Krádež z pohledu čisté morálky je druh chování, které se nevyplácí ryze z pragmatických důvodů. Pracujeme tedy s iluzí: Když stojíme před pokušením nějakou věc ukradnout, je aktivován mechanismus relativní frustrace, tedy čím více je věc dosažitelná, tím více je lákavá a neodolatelná. Nicméně z pohledu zpět zjišťujeme, že při tomto procesu rozhodování podceňujeme jiné okolnosti takového činu – ohrožujeme svůj sociální status, možné přátelství s okradeným člověkem, riskujeme trest atd. Tedy jako máme optické klamy, které matou naše smysli, tak pokušení krádeže je klam při rozhodování, kdy zisk krádeže se jeví větší, než v praxi bývá. Svou hloupost pak poznáváme zpětně, někdy za cenu těžkých ztrát. Tuto iluzi pak kompenzují morální zásady typu „nepokradeš“. Ten, kdo má internalizované tyto zkušenosti minulých generací, je samozřejmě ve výhodě před tím, kdo je musí bolestivě znovu objevovat. Je to v zásadě stejná výhoda, jakou má ten, kdo umí kompenzovat iluzi fata morgany.
Samozřejmě, jestliže mluvčím morální zásady „nepokradeš" je navíc náboženská autorita, pak musíme hledat vysvětlení výhodnosti tohoto jevu i v jiných teoriích. Jak už bylo řečeno, podle mého názoru se zde uplatní externalizace, teorie mysli, mentální reprezentace atd.

Robert Wright ve své knize Víc než nic přišel s myšlenkou, že hlavní přínos náboženství nastal až po vzniku zemědělství a později městských center. Jedině náboženská víra umožnila lidem žít v takové hustotě (oproti prostředí, kde se odehrála předchozí část evoluce člověka), aniž by vše skončilo jediným výbuchem agresivity. Souhlasíte?

Já mám trochu problém hovořit o tom, co se dělo před 10 000 lety, každopádně náboženství, coby komunikace s externalizovanými bytostmi, je jistě starším jevem. S městy a zemědělstvím se spíše mění charakter náboženství, od animismu k polyteismu, objeví se organizované kněžstvo apod. Ale jak jsem už řekl: Náboženství stejně jako morálka představují podle mě různé druhy kompenzačních mechanismů, které v každé době kompenzují trochu jiné životní obtíže. Samozřejmě s jinou hustotou obyvatelstva, s městským životem či vznikem království se objevují nové nebezpečné jevy, jako je zmíněný nárůst agresivity, které pak nově bude kompenzovat víra a morálka, každá svým způsobem.

Tento text je úryvkem z knihy rozhovorů Kapka metanového deště

autor Pavel Houser