Student World

Na Science Worldu byla publikována celá řada textů stavících se kriticky k freudovské (i jiné) psychoanalýze, a to především z pozic evoluční psychologie.
Například:

Konflikty mezi rodiči a potomky: Pochybnost o Oidipovi
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/A5BC7D9ED94DD8EFC1256EA7003A5A1C

Filipika proti freudovským přeřeknutím
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/FF91781EE5FFBAA6C1256E970048C716

Následující krátký text, ač od evolučního psychologa, se pokouší tyto námitky trochu korigovat
Na naše otázky odpovídá PhDr. Jeroným Klimeš, Ph.D. Evoluční psychologii studoval v Texasu u profesora Davida Busse. V současnosti přednáší psychologii zahraničním studentům na FF UK a VŠE; je také poradcem veřejného ochránce práv a ministra sociálních věcí.

Nakolik je evoluční psychologie v rozporu s ostatními psychologickými školami? Z evoluční logiky třeba nedává žádný smysl proslulý Oidipovský komplex (otec je nositelem poloviny genů syna)…
Co se týká Oidipovského komplexu, problém je především v jeho definici. Freud ale vycházel z pozorovaných faktů – byl to empirik. I dnes můžeme ty jevy, které on tímto možná nešťastně zvoleným termínem označil, pozorovat.
Oidipovský komplex spočívá v přesvědčení dítěte, že nemůže zároveň milovat otce a matku, ale musí si jednoho vybrat a druhého zavrhnout. Vždyť to v bleděmodrém vidíme dnes a denně při rozvodech: Otec donese dítěti dárek, třeba walkman. Dítě se pochlubí matce a ta to okomentuje: "No, pěknej šunt. Taky ti ten lakomec mohl koupit něco pořádnýho…" Dítě postupně zjistí, že když si chce vysloužit pochvalu od jednoho rodiče, tak musí pomlouvat druhého. Tedy to, co se též označuje jako syndrom odcizeného rodiče.
Tedy pokud Oidipovský komplex nějak uspokojivě definujeme, pak by neměl být problém jej dát do souvislosti s evolučním pohledem na svět.

Freudovská psychoanalýza i její další varianty bývají často kritizovány jako nevědecké, protože z nich nevyplývají žádné testovatelné hypotézy. Známý filozof vědy Karl Popper označil psychoanalýzu rovnou za jeden z bludů 20. století. Rozumím tomu dobře, že vy takhle příkrý odsudek Freuda nesdílíte?
Freudova psychoanalýza je sto let stará teorie, která stála na začátku klinické psychologie. Musíme znát svět před sto lety, abychom rozuměli, proč Freud byl (alespoň ve své době) tak úspěšný. Naučil totiž lidi psychologicky myslet. Začal hledat jiné řešení psychologický problémů, než byl tehdy populární Priesnitzův zábal či pilulka. Podle mého názoru byla jeho problémem spíše nevhodná terminologie než v jádru chybná teorie.
Trochu odbočím: jak se psychologie stává populární vědou, tak se objevují průvodní nešvary tohoto trendu. Dost dobře si například nevím rady s inflací psychologických diagnóz. Například hyperaktivita. Dnes za hyperaktivní se označí každé dítě, které má ve škole konflikt s paní učitelkou. Rodiče mi pak takové děti vodí. Já pak musím psát posudky – ne, to dítě není hyperaktivní, to má jen interpersonální problém s paní učitelkou. Kdyby bylo hyperaktivní, bylo by hyperaktivní všude. Hyperaktivita přitom jistě existuje, jen to neznamená, že jí trpí každé druhé dítě.
A to samé platí podle mého názoru i pro Freudovy termíny. Jestliže chcete pochopit, co je to Oidipovský syndrom, je dobré si uvědomit, že chvíli bude trvat, než potkáte učebnicový příklad. Do té doby budete mít asi podobně jako Popper pocit, že se jedná jen o plácání.
Freud byl též přednosta neurologické kliniky, empirik, tedy jeho teorie byly odvozovány z pozorování skutečných nemocných lidí. Toto jádro psychoanalýzy podle mě bude pravdivé vždy.

Tento text je úryvkem z rozhovoru v připravované knize Kapka metanového deště (jakési pokračování rozhovorů Než přijde vakovlk, http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/nez_prijde_vakovlk)

autor