Student World

Pokud chápeme jako dva zdroje evropské civilizace kulturou řeckou a židovskou, mohlo by být pro nás zajímavé podívat se na národ, který už ve středověku stál jaksi "mezi nimi" – na Féničany, mořeplavce, obchodníky a vynálezce nejstaršího a de facto dodnes používaného hláskového písma.

Féničany najdeme v řecké mytologii (v homérských eposech, zakladatel Théb Kadmos přišel z fénického Sidónu atd.) i v Bibli, jací ale byli oni sami? Podobně jako Židé hovořili semitským jazykem. Stejně jako Řekové žili v městských státech, zabývali se především řemeslem a obchodem. Prosluli jako výrobci purpurového barviva, které se získávalo hnitím mořských měkkýšů.
Koncepce jejich myslitelů snad nějak působili i při vzniku řecké filosofie (Platón v Timaiovi, když vypráví o stvoření světa z rovnoramenných trojúhelníků, dokonce celý příběh napůl ironizuje jako "foinickou smyšlenku").
Mezi Řeky i Féničany ovšem existovalo i mnoho významných rozdílů. Féničané se nikdy nepřiblížili státních formám typu demokracie, jejich městské státy byly buď královstvími, nebo oligarchiemi. Snad dokonce ani neměli uměleckého ducha, jakkoliv takto natvrdo řečeno působí takový výrok divně. Jejich řemeslné výrobky (keramika, látky, kovové zbraně..) představovaly spíše standardizovanou průmyslovou produkci než nějaké původní dílo. V první fázi jim jako vzory pro kopírování sloužily Egypt a Mezopotámie, ve druhé fázi pak šlo o nápodoby řeckých vzorů. Féničané nasávali podněty cizích kultur, rozšiřovali je po celém Středomoří, ale zdá se, že sami k nim příliš mnoho vlastního nepřidali. Paradoxně také, ač Féničané byli živi především obchodem, nikdy sami od sebe nepřešli od naturální směny k nějakému peněžnímu systému.
Na rozdíl od Řeků a Židů se Féničané také nevzdali lidských obětí a jejich kultura si tak po celou uchovávala rysy primitivní až barbarské. V Kartágu se např. až do pádu města přinášely jako oběti především děti ze vznešených rodin, příjemcem byl hlavně místní bůh Melkor a bohyně Tanit (na fénickém pobřeží byla naproti tomu uctívána především božstva známá z biblických polemik – Baal, Aštoret-Astarte…). Řekům i Římanům se tento zvyk zdál barbarský. Když byli Kartaginci roku 480 př. n. l. poraženi sicilskými Řeky v bitvě u Himery, podle mírové smlouvy museli od krvavých rituálů upustit. Asi o 50 let později se jim však podařilo Řekům porážku vrátit a jejich vojevůdce nechal přímo na sicilském bojišti obětovat na 40 000 zajatců – to je na evropské poměry obrovské číslo, na které by mohli být pyšní i Aztékové. Vůbec je zvláštní, že tato událost zdá se nebyla historiky starověku nikdy příliš reflektována.
Jak vidno, jakkoliv fénická kultura představovala pozoruhodný fenomén, při úvahách o tom, že tento národ byl jakýmsi předobrazem řecko-židovské syntézy už ve starověku, se příliš daleko nedostaneme.

Na závěr ještě otázka k fénickému písmu. Posloužily pro vznik abecedy egyptské hieroglyfy nebo mezopotámský klínopis? Spíše to první, některá dodnes používaná písmena můžeme vystopovat až do původně hieroglyfické podoby (H mělo např. původně podobu rohů skotu).
Klasická fénická abeceda nicméně nebyla prvním hláskovým písmem. Již minimálně ve 14. století se jiný abecední systém používal v Ugaritu – a ten jako svých písmen naopak využíval znaků klínopisu. Tento způsob psaní ale zmizel ze světa poté, co byl Ugarit kolem roku 1200 př. n. l. zničen při útoku mořských národů.
Jak vidno, původ abecedy, respektive samotná myšlenka, je tedy zřejmě fénická. To, jaký jiný písemný systém se vezme za základ znaků (eventuálně zda se vymyslí znaky zcela nové), není už rozhodující.
Nu a ještě otázka, zda fénické znaky měly skutečně původně tvar předmětů, jimž se nazývaly (alef – vůl, bet – dům…). Dnes se zdá, že spíše nikoliv – od počátku šlo spíše o geometrické útvary než o obrázky, podobně jako je tomu v pozdější alfabetě i latince. Ona jména alef, bet, gimel atd. byla pro písmena zřejmě vymyšlena pro snazší zapamatování, tedy jako mnemotechnická pomůcka.

Zdroj: Sabatino Moscati, Foiničané, Orbis, Praha, 1975
Stanislav Richter: Kartágo, Vyšehrad, Praha, 1975
a další prameny

autor Pavel Houser