Student World

***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Nietzsche sám píše, že pravdy, k nimž dospěl, jsou poměrně nepříjemné. V první řadě se pokouší demaskovat altruistické motivace. Soucit či sebeobětování jsou pro něj stagnací, obrácením vůle proti životu. Slabost bychom neměli glorifikovat, co je zralé k zániku, ať také zanikne. Když cítíme s druhými, často jim tím nijak nepomáháme, především však oslabujeme sami sebe.
Tuto, z hlediska Nietszscheho pokřivenou hodnotovou škálu, vidíme všude kolem sebe. Vrcholem jsou organizace, které mají soucit přímo v popisu své práce (autoři Nietzscheho životopisu zmiňují např. Armádu spásy, Amnesty International…). Slabost, utrpení či pokora by pro nás měly být spíše příčinou opovržení. Neohroženost byla ale přemalována na aroganci, hrdost a sebevědomí v pýchu atd. Vrcholem pro německého filosofa jsou pak výroky o tom, že do království Božího vstoupí pouze chudí, bezmocní, nemocní, trpící apod.
Nietzsche z této „otrocké morálky“ obvinil samozřejmě křesťanství (ještě v témže roce přijde na řadu i dílo Antikrist), stejně tak však za podobně škodlivý doklad ochabnutí vůle pokládal buddhismus. Jde pro něj o nemoc hlásanou kněžskou kastou, která sílu a vůli k životu ještě dále oslabuje zavedením pojmu hříchu. Stejně tak uměle byla vytvořena i idea zla. Výsledkem pak je, že člověk sám o sobě začne přemýšlet jako o ubohém a špatném (hříšníkovi apod.).
Naproti tomu silný člověk, pokud pocítí např. hněv, mu dá průchod, nepotřebuje své potřeby potlačovat jako hříšné. Obejde se bez škodlivých konceptů, které pracují s vinou či snahou vyvolat špatné svědomí. Naopak sám případně vnutí svůj koncept zbytku společnosti. Silný člověk podle Nietzscheho sám podle své vlastní vůle definuje hodnoty.

Jako protiklad křesťanství či buddhismu uvádí Nietzsche například starověké Athény, jejichž obyvatelé o sobě neváhali hovořit jako o vznešených, krásných, dobrých a šťastných.
Soucit je podle Nietzscheho škodlivý pro naše psychologické zdraví (což by se dalo nakonec vztáhnout i na samotného autora, který definitivně zešílel, když viděl člověka tlučícího koně). Lze prohlásit za největší neštěstí, které lidstvo postihlo, ovšem lidé si touto chorobou jsou sami vinni, otrocká morálka nepochází z žádného zjevení, ale byla vytvořena opět jen lidmi. Zřejmě především proto, že slabí lidé potřebovali nějak zdůvodnit existenci utrpení a pouze s chybnými zdůvodněními dokázali žít – v tomto smyslu tedy morálka či představa o posmrtném životě přece jen nějakým způsobem život uchovává, i když podle Nietzscheho je výsledkem spíše karikatura života.

Tolik tedy psychologie díla, které je někdy pokládáno za vrchol Nietzscheho tvorby. Autor pokládal za svůj cíl především odhalit naše pokrytecké sebeklamy, je otázkou, nakolik se mu to podařilo, eventuálně nakolik má dílo obecnou výpovědní hodnotu a nakolik jde pouze o autorovu sebeanalýzu. Téměř všichni se dnes domnívají, že Nietzscheho dílo je směsí geniálních myšlenek a bludů. Interpretace se však již neshodnou v tom, jaký názor zařadit do jaké z těchto dvou kategorií :-). V některých případech je pak Nietzsche-psycholog hodnocen výše než Nietzsche-filosof.

(Zdroj: Laurence Gane, Kitty Chanová: Nietzsche, Portál, Praha, 2001)

Moderní pohled na věc: Z hlediska evoluční biologie by soucit a altruismus šel plně chápat tam, kde se jedná o blízké příbuzné, a tam, kde lze předpokládat reciprocitu a mechanismy, které ji udržují (viz různé varianty Vězňovy hry). Nietzsche ovšem Darwina příliš neuznával, tvrdil totiž, že v evoluci nepřežívá to schopnější, ale spíše méně schopné. Zatímco darwinistické chápání pojmu fitness je někdy blízko tautologie, Nietzscheho názor se ovšem naopak zdá být rovnou vnitřně rozporný.

autor Pavel Houser