Student World

(Efes byl součástí Pergamské říše, spojence Říma, přímo součástí Římské říše od roku 133 př. n. l., kdy Pergamon odkázal ve své závěti Římu král Attalos III.)

Kupodivu se jednalo o stravu prakticky vegetariánskou, s převahou obilnin a luštěnin (bobů). Odpovídá to tak jednomu z nelichotivých označení gladiátorů za pojídače ječeme (hordearii). Rozbor koster potvrdil i další z antických zpráv, podle které gladiátoři doplňovali svou stravu popelem – přesněji řečeno nápojem z popela a vody, který tělu doplňoval vypocené minerály, přísun vápníku se jim pak také hodil pro zpevnění kostí a lepší hojení zlomenin. Strava gladiátorů se ovšem snad až na onen popel příliš nelišila od místní populace jako celku.

Zkoumaly se poměry stroncia a vápníku v kostech stejně jako izotopové poměry uhlíku, dusíku a síry v kolagenu izolovaném z kosterních zbytků. V kostech gladiátorů bylo podstatně více stroncia, které do sebe dostávali spolu s vápníkem – právě to výzkumníci z Lékařské univerzity ve Vídni a dalších institucí pokládají za potvrzení „popelové“ hypotézy.

Efes to nakonec dotáhl na hlavní město římské provincie Asie, tehdy mohl mít odhadem 200 000 obyvatel.

Zdroj: Phys.org

Poznámky:

– V článku nejsou vůbec zmíněné ryby, což by přitom v přímořském místě člověk čekal.

– Uvádí se, že vápník z rostlinné stravy je obtížněji vstřebatelný; hlavním zdrojem jsou mléčné výrobky, ale opět, sýr v článku není uveden (máslo a mléko antika moc neužívala).

– Gladiátoři byli vesměs otroci, mohli být prodáváni; otázka je, jak velkou část života tedy skutečně strávili na „efezské stravě“. Výzkumníci proto chtějí porovnat ostatky gladiátorů také speciálně s kostrami z vojenského hřbitova, u vojáků lze předpokládat značnou mobilitu. Ale možná se tehdy jedlo prakticky totéž po celém Středomoří…

autor Pavel Houser