Student World

 Co nám archeologie říká o západní části střední Evropy – o oblasti, která se zhruba shoduje s dnešní východní Francií a jižním Německem? Z geografického hlediska má tento region, táhnoucí se na sever od severní strany Alp, výjimečně dobré dispozice. Právě zde se k sobě přibližují velké evropské řeky (Dunaj, Rýn, Rhôna, Saôna, Seina a Loira), a vytvářejí tak ohromný komunikační uzel. Budeme-li předpokládat, že říční údolí představovala nejdostupnější komunikační prostředek, potom západní část střední Evropy je místem, kde se hlavní trasa východ – západ křížila s trasami ve směru sever – jih. Trasa východozápadní přitom v konečném důsledku spojovala Černé moře s Atlantikem, zatímco trasy ve směru sever – jih propojovaly Středomoří a oblast kolem Jaderského moře s kanálem La Manche a moři Severním a Baltským. Komunity obývající tuto oblast tak získaly příležitost stát se komunitami silnými a novátorskými.

V pozdní době bronzové (asi 1300–800 př. n. l.) se v západní části střední Evropy začala vyvíjet kultura dostatečně charakteristická na to, aby umožnila tuto oblast odlišit od oblastí ostatních, pro něž byla příznačná hojně rozšířená kultura známá jako kultura popelnicových polí. V této oblasti na sever od Alp začala vznikat mnohá hradiště a z nesčetných žárových hrobů, jež nacházíme na mnohých pohřebištích, lze s ohledem na pohřební výbavu vyčlenit některé, které byly prokazatelně hroby příslušníků elity. K předmětům, jež umožňují usuzovat na postavení dotyčného, náleží udidla a postranní části koňského postroje. Patřily buď jezdeckým koním, anebo dvouspřežím táhnoucím čtyřkolové vozy, jimiž byly pohřební průvody patrně doprovázeny.

Používání koní a čtyřkolových vozů při pohřebních rituálech mělo velmi dlouhou tradici ve východní Evropě, v černomořských stepích a v oblastech dále za nimi. Mohlo by tedy být velmi zajímavé podívat se na to, jakou podobu měly tyto prvky v oblasti severně od Alp. Tam se tento exotický model chování dostal v důsledku rozšiřujících se možností komunikace a umožnil zdejší elitě, aby si jej osvojila, a tím se odlišila od osob méně významného postavení.

V 8. a 7. století př. n. l. (dle archeologické periodizace stupeň C doby halštatské, což je období, kdy se již pevně uchytilo užívání železa) začíná být existence elity z archeologických nálezů zřetelně patrná. Je tomu tak proto, že si elita osvojila tzv. inhumační rituál. To znamená, že pohřební výbava se vkládala do hrobu společně s tělem zesnulého a nespalovala se na pohřební hranici. Tyto bohatší hroby se dají rozpoznat podle čtyřkolových, patrně pohřebních vozů. Vůz byl společně se zesnulým umístěn do velké jámy, kam byla vkládána i další výbava, jako například koňské postroje a obvykle též dlouhý ostrý meč. Tyto vozové pohřby z období halštatu C nacházíme v relativně úzké zóně, jež sahá od Čech do jižního Německa. Tato zóna patrně představuje centrum poněkud širší oblasti, kde byli méně významní válečníci pohřbíváni se železnými meči vyjadřujícími jejich postavení, ovšem bez symbolu elity – vozu. Budeme-li koncentraci mečů považovat za indikátor rozšíření této kulturního skupiny, zjistíme, že její příslušníci obývali rozsáhlou oblast od Čech až do Burgundska a od Alp až ke střední Rhôně.

Je obtížné vymodelovat společenskou strukturu v tak velkém regionu jen na základě archeologických nálezů. Z odlišné pohřební výbavy však zřetelně plyne, že společnost měla hierarchické uspořádání. Je pravděpodobné, že po šesti či sedmi stoletích stability nabyla populace statického charakteru a území předků se dědila v neporušených následnických liniích, jež sahaly mnoho generací do minulosti. Mezi jednotlivými komunitami panovaly do značné míry harmonické vztahy, a to v důsledku již dlouho fungujícího systému vzájemných závazků. Je tedy dost dobře možné, že v této fázi se četné samostatné politické útvary, které tvořily jádro oblasti s kulturou příznačnou pro halštat C, samy považovaly za jeden národ.

V 6. století př. n. l. došlo k další fázi vývoje, v jejímž důsledku začala být halštatská elita po archeologické stránce rozpoznatelnější. Stalo se tak v důsledku rozvíjejících se styků se Středomořím, jež umožňovaly dovážet nezaměnitelné výrobky řeckého a etruského světa na sever, na dvory místních náčelníků. Kontakty se rozvíjely pomalu. Průkopníky byli v tomto směru Etruskové, kteří v 7. století založili několik obchodních překladišť na jižním pobřeží Francie v oblasti Lvího zálivu (jako např. Saint-Blaise v ústí Rhôny). Ačkoli ekonomická pravidla podnikání velela obchodovat s tamějšími pobřežními komunitami a přilehlým vnitrozemím, část zboží se občas dostala i dál na sever. Koncem 7. století začali možnosti podnikání v této oblasti prozkoumávat maloasijští Řekové a kolem roku 600 př. n. l. založili vlastní obchodní stanici v Massilii (dnešní Marseilles). Od poloviny 6. století převažuje v tomto regionu právě řecké podnikání. Dovážené zboží se mezi archeologickými nálezy objevuje od té doby stále častěji. Příkladem mohou být například bronzové pomůcky k pití vína a atické keramické poháry (typ černofigurový i červenofigurový) společně s místním massilským vínem dodávaným ve specifických amforách. Zboží tohoto typu se přitom neomezují jen na pobřežní zónu a dolní tok řeky Rhôny, ale stále častěji je nacházíme i v halštatských sídlech západní části střední Evropy.

Jakým mechanismem se toto luxusní zboží dostávalo na sever, nedokážeme s jistotou říci. Lze si představit, že umělecky propracovanější předměty, jako například velký bronzový kráter (nádoba na míchání vína s vodou) z Vix, byly diplomatické dary, které byly přinášeny severním náčelníkům, aby se tak s nimi navázaly dobré vztahy, posléze umožňující obchod. Jeden badatel nazval napůl žertem tyto dary „uvítacím balíčkem“. Pro příslušníky místních elit představoval snadný přístup k luxusnímu zboží nový způsob, jak dát najevo své nadřazené postavení v životě i po smrti. Nepřekvapí nás tedy, že předměty dovezené ze Středomoří nacházíme jak v opevněných osadách na vrcholcích kopců (jako je Mont Lassois či Heuneberg), tak v hrobech vysoce postavených jedinců, do nichž byly ukládány též vozy a další umělecky propracovaná výbava (příkladem mohou být hroby z Vix, Hochdorfu a Homichelle). Tyto bohaté hroby stupně D doby halštatské i stejně staré osady na vrcholcích kopců („sídla nobility“, jak se jim občas říká) pokrývají souvislou oblast, jež sahá z Burgundska až do Bádenska-Württemberska, tedy asi 600 kilometrů ve směru východ – západ a 200 kilometrů ve směru sever – jih, a zahrnuje horní toky všech velkých řek. Bohatství společnosti jasně vyplývá nejen z rozšíření středomořských importů, ale též z rozsáhlého užívání a ukládání zlata.

Sociální systém, který umožňoval obživu těchto elit, se nazývá „ekonomika prestižního zboží“. Má se za to, že si příslušníci elit vynutili právo být jedinými příjemci luxusního zboží produkovaného vně systému. Část tohoto exotického zboží anebo cenných předmětů vyprodukovaných systémem samotným byla poté ve formě darů předávána na různé nižší stupně společenské hierarchie, a to jako odměna, kterou patroni poskytovali svým klientům za prokázané služby.

V rámci tohoto systému získávali nejvýznamnější náčelníci exotické středomořské zboží od prostředníků, kteří fungovali jako vyslanci svých středomořských partnerů. Své exotické dary tito lidé obvykle předávali při hostině a odměnou jim byly dary stejně velké hodnoty. Nejčastěji šlo o zlato, jantar, cín, sůl, kožešiny, ale též o pracovní síly v podobě otroků. Všechny tyty komodity se získávaly v oblasti samotné anebo v přilehlých regionech ležících v severním a západním směru.

Pokračování

Tento text je úryvkem z knihy

Barry Cunliffe: Keltové: Průvodce pro každého, Dokořán 2009

O knize na stránkách vydavatele

Obrazek: malba na etruské amfoře, zdroj Wikipedia, licence public domain

autor