Student World

pokračování včerejšího úryvku

Zdá se, že společensko-ekonomický systém, který zde byl nastíněn, existoval relativně krátce – vyvinul se zhruba kolem roku 540 př. n. l. a zanikl kolem roku 480 př. n. l. Jinak řečeno, rovnováhu tohoto typu se dařilo udržovat jen dvě až tři generace. Proč systém skončil a proč západohalštatské elity přestaly být pro archeology viditelné, nedokážeme s jistotou říci. S největší pravděpodobností to bylo způsobeno řadou faktorů, přičemž prvotní byla v tomto směru změna orientace středomořského obchodu.

Jedním z faktorů, který měl přímý vliv, bylo zvětšení etruské sféry vlivu, která se v období mezi lety 520 a 480 př. n. l. rozšířila z Etrurie na sever, a to přes Apeniny až do údolí řeky Pád. To umožnilo vznik pravidelného obchodu s barbarským severem, který byl veden přes alpské průsmyky. Dokládem je například rychlý rozvoj lokality Como, jedné z osad na hlavní obchodní cestě přes hory, a též skutečnost, že se v hrobech elity na severu objevuje relativně velké množství etruských bronzových nádob, zejména zobákovitých konvic a tzv. stamnoi (bronzové amfory s uchy po stranách). Tyto předměty se pravděpodobně vyráběly v etruských městech (jako například Vulci) v období zhruba mezi lety 480 a 420 př. n. l. Na jejich rozšíření v západní části střední Evropy je pozoruhodné zejména to, že se obvykle objevují v hrobech nové elity, která žila v široké zóně kolem severní periferie starých kmenových území halštatu D. Podle archeologického členění patří tyto hroby do laténské doby A nebo laténské doby I. Změna názvu neznamená, že by došlo k nějakému většímu vysídlení nebo přesídlení obyvatelstva: odráží prostě jen kulturní a společenské změny, které se odehrály počátkem 5. století př. n. l.

Vznik laténské elity lze vysvětlit pomocí různých scénářů. Jedním z vysvětlení by mohla být tehdejší expanze etruského obchodu v severním směru. Velmi husté rozšíření etruských zobákovitých konvic ve středním Porýní mezi Rýnem a Mosellou vzbuzuje dojem, jako kdyby spojení mezi Etrurií a touto oblastí bylo cíleně navázáno. Takovýto vývoj by mohl vychýlit křehkou rovnováhu, kterou se vyznačovala ekonomika prestižního zboží. A na té závisela existence kmenových státních útvarů halštatu D. Další možností (jež ovšem nevylučuje eventualitu první) je, že postupně začaly nabývat na moci komunity, které ovládaly dopravní uzly a zdroje na periferii území s největší koncentrací kmenových útvarů halštatu D. Známe čtyři hlavní lokality, v nichž nacházíme hroby laténské elity. Největší z nich je oblast kolem Moselly, další, menšího rozsahu, je vzdálena 200 kilometrů západním směrem a jde o oblast kolem Marny. Menší koncentraci hrobů tohoto typu najdeme také v Čechách a v blízkosti Bourges. Každou z těchto oblastí prochází jedna z hlavních říčních cest vedoucích na západ a na sever.

Existenci halštatské i raně laténské elity lze totiž jednoduše vysvětlit prostřednictvím ekonomických vztahů mezi spotřebovávajícím Středomořím a na zdroje bohatým barbarským západem a severem. Když v 7. století př. n. l. začala ve Středomoří vzrůstat poptávka, dokázala zavedená halštatská elita kontrolovat tok komodit a pracovních sil přes své území a těžit z toho. O dvě až tři generace později však z téhož profitovaly komunity mající pod kontrolou konkrétních suroviny. Skupina kolem Bourges měla přístup k atlantickému cínu, zatímco čeští náčelníci ovládali hlavní jantarovou stezku vedoucí od Baltu. Rozmach oblastí kolem Moselly a Marny pak umožnily rozličné zdroje, jako například zlato, železo, sůl a otroci. Nová mocenská centra tak vznikala na periferiích okolo center starých, tak jako se houby kruhovitě šíří okolo své původní, průkopnické kolonie.

Nové, raně laténské kmenové útvary si sice podržely některé z charakteristik halštatu D, nicméně se zároveň v mnoha ohledech odlišovaly. U laténských vozových pohřbů se dávala přednost vozům dvoukolovým, které mohly být inspirovány vozy etruskými. Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že v laténských hrobech převažují zbraně. Mnozí ze zesnulých mužů, nejen příslušníci elity, měli v hrobech své meče, kopí a občas i přilbice. V hrobech náčelníků halštatu D je obvyklou „zbraní“ dýka, která se více hodila spíš k lovu nebo použití při hostině než k boji. Ačkoli i v raně laténských hrobech najdeme věci spjaté s hodováním (etruské konvice a nádoby na víno, atické poháry a někdy i rožně), důraz je kladen na válečnou chrabrost mrtvého bojovníka. Sociální základ nové elity byl tedy zřejmě odlišný od sociálního základu jejích předchůdců.

Proč tomu tak je, zůstává předmětem spekulací. Jednou z možností může být, že komunity obývající regiony kolem jádra staré halštatské oblasti podnikaly nájezdy s cílem získávat otroky a další komodity, které potom směňovaly s příslušníky nejvyšší vrstvy jádra. Vzrůstající poptávka po zboží vedla k probuzení válečnických sklonů a úspěšný válečník mohl tímto způsobem dosáhnout dominantního postavení.

Dvory elit kolem Marny a Moselly poskytovaly patronát nutný k tomu, aby se mohla nepřehlédnutelným způsobem rozvíjet řemesla a zejména nezaměnitelný umělecký styl obvykle označovaný jako raně keltské umění. Od začátku šlo o aristokratické umění s cílem ozdobit majetek mocných. U nejstarších exemplářů tohoto typu nacházíme různé prvky, které napovídají, z čeho řemeslníci čerpali svou inspiraci. Tvar nádob vycházel z etruských vzorů, zatímco formální etruské motivy jako palmeta či arabeska se rychle přetvořily v mohutné spirály, úponky či motivy listů, které s lehkostí tvořily ruce místních zpracovatelů kovů. Jistou inspiraci poskytovaly též zvířecí motivy uměleckých předmětů východu, vytvářené především skytskými komunitami Velké uherské nížiny a krajů za ní. Zvířata a motivy, které byly jejich předchůdci, jsou zpočátku zřetelně vidět (jako je tomu např. u tvorů zdobících zlatý pažní kruh z Rodenbachu), ale posléze se ztrácejí v přemíře křivek různě transformovaného listoví. Ačkoli je pro nejstarší keltské výtvarné umění důležitý řád a dvoustranná symetrie, brzy v něm propuká nespoutaná asymetrie. Řečeno strohou řečí historiků „striktní raný styl“ ustupuje „stylu volnému“.

Ke keltskému umění někdy archeologové přistupují tak, jako kdyby šlo o samostatné téma, které by mělo být studováno izolovaně, stranou veškerého sociálního kontextu. Ve skutečnosti jsou však umělecké styly hluboce vnořeny do společnosti a odrážejí její duchovní svět i hodnoty. Přijetí určitého uměleckého stylu je proto více než náhodnou výpůjčkou dekorativních motivů – jde spíše o přijetí určité kultury v celé její komplexnosti. Pomineme-li izolované kusy (rozptýlené prostřednictvím komunikačních spojnic), můžeme oprávněně konstatovat, že ty komunity, které vědomě přijaly hodnoty vyjádřené uměleckým stylem zvaným „keltský“ a začlenily je do své materiální kultury, daly tímto způsobem najevo, že přijímají celý soubor společných kulturních hodnot. Zda můžeme toto počínání považovat též za výraz sdílené etnické identity, to je otázkou, k níž se ještě vrátíme.

Tento text je úryvkem z knihy

Barry Cunliffe: Keltové: Průvodce pro každého, Dokořán 2009

O knize na stránkách vydavatele

Obrázek: Keltské zbraně, zdroj Wikipedia, licence public domain

autor