Student World

(pokračování včerejšího úryvku)

Od 13. do 7. století př. n. l. (tj. v pozdní době bronzové a na počátku doby železné) získávání a distribuování kovů ještě více zintenzivnilo. Tuto skutečnost zřetelně dokládá velmi vysoký počet nástrojů a zbraní, které byly tou dobou v oběhu. Mnohé z nich skončily pod zemí v podobě pokladů, nebo byly naházeny do jezer, řek a močálů, aby tak byla splněna určitá rituální povinnost. Dochovalo se tolik archeologického materiálu, že je možné jej třídit, a mnohdy i kvantifikovat podle oblasti původu a sledovat též geografické rozšíření jednotlivých typů. Například meč výrazného typu známý jako „kapří jazyk“ se ve velkém množství vyskytuje v Bretani, kde byl zjevně vyráběn. Odtud byly tyto meče distribuovány po Loiře a Seině a dále přes kanál La Manche až do jihovýchodní Británie. Mírně odlišné verze téhož základního typu byly vyráběny kolem francouzské řeky Charente a minimálně na dvou různých místech v jižním Španělsku. To znamená, že bretaňské exempláře musely být dopravovány směrem na jih a musely být dostatečně prestižní na to, aby je místní kováři začali napodobovat a zároveň po svém mírně modifikovat. Nesetkáváme se zde tedy jen se směnou výrobků, ale též s přenášením představy o tom, co je hodnotné či cenné.

Meč patrně patřil k těm součástem výbavy, jimiž dávala válečnická elita najevo své postavení. V jihozápadní části Pyrenejského poloostrova najdeme kamenné stély z 8. a 7. století př. n. l., které patrně původně připomínaly mrtvé válečníky. Na většině z nich jsou vytesáni zesnulí, a to i s výbavou, jež vyjadřuje jejich postavení – se čtyřkolovými vozy, mečem, kopím, štítem a dalším věcmi, které se těžko identifikují, ale patrně jsou brožemi a zrcadly. Meče se někdy svým profilem podobají „kapřím jazykům“, zatímco štíty jsou zpodobňovány jako kruhovité s vystouplými žebry sbíhajícími se do středu a se cvočky. Jde o prvky příznačné pro štíty s čelní stěnou z tepaného bronzu. U žeber je vidět mezera ve tvaru písmene „V“, jež je typická pro štíty s takzvaným V-zářezem.

Stély v jihozápadní části Pyrenejského poloostrova jsou unikátní, ale štíty s V-zářezem, které jsou na stélách zachyceny, jsou známé z několika míst v západní Evropě. Velmi hezký exemplář v kůži byl vyloven z močálu v hrabství Longford v Irsku. Rozšíření těchto štítů odpovídá rozšíření jistých typů mečů (jako jsou např. „kapří jazyky“) a též určitých variant kopí. Z toho vyplývá, že válečnickou elitu v celé atlantické oblasti spojoval stejný systém hodnot a v některých případech i stejný design samotných zbraní.

Jedním z atributů této nobility se zdá být záliba v hostinách. Hostina představovala důležitou příležitost k ustavení a opětovnému potvrzení společenské hierarchie a k dojednávání smluv a spojenectví. Hostina se odehrávala kolem ohniště, které bylo vybaveno rožni pro pečení masa, kotli pro jeho dušení a háky na maso sloužícími ke zvedání rozpálených kusů pečeně. Bronzové příklady všech tří pomůcek jsou známé ze západní Evropy, a to převážně z oblastí orientovaných směrem k Atlantiku. Pocházejí totiž z Británie, Irska a západní části Francie a Pyrenejského poloostrova. Tyto sady užívané při hostinách představují vysoce specializovanou výbavu, jež je odrazem velmi specifického chování, které se – soudě dle geografického rozšíření těchto předmětů – zdá být chováním typickým pro atlantickou oblast.

Sady válečnické výbavy a výbavy k hostinám společně představují jednotící prvek celé atlantické oblasti, sahající od jihozápadu Pyrenejského poloostrova až ke Skotsku. Tento prvek naznačuje nejen to, že v této oblasti fungovala komunikační síť, umožňující výměnu věcí i informací, ale že obyvatelstvo oblasti spojovalo také stejné chování a duchovní představy.

Zavedení železa jakožto kovu pro výrobu nástrojů a zbraní každodenní potřeby nenarušilo, zdá se, nijak zvlášť tradiční kulturu atlantické oblasti, s tou výjimkou, že skončilo zakopávání bronzových pokladů. Jelikož většina bronzových předmětů nalezených v atlantické oblasti pochází právě z pokladů, při letmém pohledu se zdá, že výroba věcí z bronzu náhle překvapivě ustala. Zde ale směšujeme několik věcí, které je třeba od sebe oddělit. První věcí je fakt, že bronz byl určitě i nadále ve velkém používán a poptávka po mědi a cínu nebyla nijak dotčena. Zatímco v době kolem 7. století př. n. l. se většina atlantického bronzu spotřebovávala v místě své produkce anebo se dostávala na trhy západní části střední a severní Evropy, v následujícím období se novým trhem pro bronz patrně stalo Středomoří, které ovšem preferovalo dodávky tohoto kovu v podobě ingotů. Není tedy důvod předpokládat, že objem výroby nebo distribuce poklesl.

Konec „ukládání pokladů“ je však zajímavý. Často se tvrdí, že většina pokladů byla ukládána z důvodů votivních (tedy jakožto dary božstvům) a že skutečný důvod v pozadí rozvoje náboženství tohoto typu byl důvod ekonomický, konkrétně snaha stáhnout tímto způsobem v době nadvýroby část kovu z oběhu. Klidně tomu tak být mohlo a v takovém případě by pak rozvoj středomořských trhů, které byly s to přebytek absorbovat, mohl být impulsem k tomu, aby stará víra, vyžadující tezauraci, vymizela.

Ať už je pravda v pozadí těchto složitých otázek jakákoli, faktem zůstává, že jádro tradičního náboženského systému nebylo dotčeno. Podsvětní božstva přebývající ve vodních místech byla i nadále uctívána a obětovávání zbraní a další výbavy do močálů, řek a studánek přetrvalo až do prvých staletí našeho letopočtu.

V této stručné skice toho bylo již uvedeno dost na to, aby bylo zřejmé, že při distribuci materiálů a spojování jednotlivých komunit, které od sebe dělila značná vzdálenost, hrálo klíčovou úlohu moře. Z toho však nutně neplyne, že se po moři podnikaly dlouhé cesty. Lepší způsob, jak charakterizovat fungování tohoto systému, je představit si atlantické pobřeží jako souvislý koridor od Maroka po Shetlandské ostrovy, v němž cestuje velké množství lidí, ale každý z nich urazí vždy jen krátkou cestu. Při takovémto systému bylo možné rychle předávat myšlenky či náboženské ideje z jednoho konce koridoru na druhý, i když se lidé neodvažovali podnikat cesty delší než desítky kilometrů. V mnohém totožný obrázek platí pro velké řeky. Díky těmto koridorům existovala přímá komunikace mezi komunitami na atlantickém pobřeží a komunitami ve vnitrozemí Pyrenejského poloostrova a ve střední Evropě a jejich prostřednictvím s ještě více vzdáleným středomořským světem.

Rozsáhlé přesuny obyvatel v našem vyprávění zatím žádnou velkou úlohu nesehrály. Ještě před čtyřiceti lety by tomu bylo jinak, ale staré teorie pracující s migracemi a invazemi, jež byly tolik populární v 19. a na počátku 20. století, se již v moderním archeologickém uvažování zřídkakdy vyskytují. Tím nechceme říci, že by k populačním přesunům nedocházelo – určitě k nim docházet muselo. Chceme prostě jen zdůraznit, že moderní výzkum obvykle počítá s kontinuitou a stálostí původních populací a kulturní změny vysvětluje šířením idejí prostřednictvím komunikačních kanálů a jejich následným obohacováním o místní inovace.

Posuzujeme-li komunity atlantické Evropy jako celek v průběhu času, začne být zřejmé, že zdaleka nebyly vzdálenou a temnou periferií jasného a krásného Středomoří, ale že po celou dobu představovaly soudržnou kulturní zónu, které nechyběla období velkolepého rozvoje vycházejícího z domácích inovací.

Jak tedy můžeme tento obrázek vytvořený prostřednictvím archeologie spojit s otázkou Keltů?

Jazyky, jimiž se v těchto regionech mluvilo minimálně od 6. století př. n. l., patří ke skupině, kterou se vědci rozhodli na počátku 18. století nazývat „keltskou“. A co když sem tyto jazyky nezanesli vetřelci či přistěhovalci ze střední Evropy? Co když se naopak jedná o domácí jazyky atlantických komunit, o jazyky, jež se vyvinuly během dlouhého období vzájemných kontaktů těchto skupin, které mají svůj počátek v 5. tisíciletí př. n. l.? V této souvislosti není od věci připomenout, že mnohé národy, které raně antičtí spisovatelé považovali za Kelty, žily právě v atlantické oblasti kontinentální Evropy, na Pyrenejském poloostrově a ve Francii, tedy v oblastech, kde patrně v minulosti žily též stovky generací jejich předků.

Tento text je úryvkem z knihy

Barry Cunliffe: Keltové: Průvodce pro každého, Dokořán 2009

O knize na stránkách vydavatele

Obrázek: keltské zbraně z Britských ostrovů, zdroj Wikipedia, licence public domain

autor