Především, v době příchodu Evropanů do Severní Ameriky byla většina obyvatel ne lovci bizonů, ale usedlými zemědělci. Paradoxně zemědělské kmeny hospodařící na úrodné půdě evropským osadníkům podlehly jako první – nejspíš proto, že právě o tato území měli Evropané zájem, nadto s usedlými kmeny si šlo poradit snáze než s kočovníky. Kromě zemědělských vesnic ale v Severní Americe existovaly i kultury, které bychom mohli srovnávat s civilizacemi Mexika.
Tak východ a jihovýchod Spojených států byl oblastí, kde už od zhruba přelomu letopočtu kvetla kultura moundů („mohyl“, ale zdaleka nešlo jen o hroby; slovo má podobně široký význam jako třeba evropské „megalit“). Je možné, že tato kultura vznikla pod přímým mexickým vlivem, Nančezové na jihovýchodě USA žili například ve společenském uspořádání připomínající absolutistickou říši v čele se zbožštělým králem.
Vrcholem místního vývoje byla tzv. mississippská kultura, která se však zhroutila po příchodu první španělské výpravy – zlikvidovali ji nikoliv vojáci, ale zavlečené epidemie. Dnes každopádně o této civilizaci mnoho nevíme.
Jared Diamond se ve své knize Kolaps podrobně zabývá jinou oblastí, jihozápadem USA (především dnešní státy Arizona a Nové Mexiko). Zemědělství sem bylo přineseno z Mexika a s ním byla celá oblast i v obchodním kontaktu – výměnou se sem dostala občas například měď nebo míčky na aztéckou „košíkovou“ (tlachtli). Vlivy byly ale oboustranné – možné je například to, že krocani byli domestikováni na jihozápadě USA a Mexičané je převzali.
Diamond používá jihozápadní kultury („košíkáři“, puebla aj.) jako doklad kolapsu civilizací, které vyčerpaly své přírodní zdroje, konkrétně provedly rozsáhlé odlesnění a když se k tomu přidalo sucho, místní říše zkolabovaly. Přitom je opravdu na místě mluvit o říších, protože kolem některých puebel se zemědělství vůbec neprovozovalo – potraviny (i dřevo) se sem tedy musely dopravovat zdaleka, což předpokládá složitější organizaci společnosti na větším území. Nakonec i jeden z místních zemědělských postupů spočívá dodnes v tom, že se osejí všechny možné oblasti a sklidí se tam, kde úroda se štěstím vyroste (neuschne, nebo ve vyšších vlhčích, ale chladnějších oblastech stihne dozrát). Což opět předpokládá nějaký centrální přerozdělovávací systém.
Nemusíme uvažovat jen ve smyslu ekologického kolapsu, ale i prostě obdivovat kultury, které dokázaly (třeba jen dočasně) zemědělsky využívat místa, kde se i dnes farmaří spíše výjimečně. Zdejší zavlažovací systémy předčily ty mexické. Tak například Hohokamové vybudovali zavlažovací kanál dlouhý 20 km, široký 25 metrů a hluboký 5 metrů. To byly rozměry hlavního řečiště, které se dále větvilo do rozsáhlé zavlažovací sítě. (Problém těchto systémů byl mj. v tom, že koryta se zavrtávala hloub a hloub, až hladina klesla pod úroveň sousedních polí; čerpací technologie se zde nepoužívaly.)
Anasaziové zase postavili budovy, které v Severní Americe výškou překonaly až mrakodrapy Chicaga koncem 19. století.
Každopádně zde existovala celá řada pozoruhodných strategií, jak zacházet s vodními zdroji; od zemědělství s přesouvajícími se poli po zemědělství stálé, od zavlažování po využití srážek či spodní vody nebo sídla nad stálými vodními zdroji (to zase jako prevenci povodní). Dodnes existující puebla Hopiů a Zuniů jsou nejspíš jen stínem říší, jejichž moc mohla vyvrcholit tak ve 11.-12. století, kdy pueblo Bonito v kaňonu Chaco mohlo obývat tak 5 000 lidí. Jednalo se tedy spíše o hlavní město místní říše než o zemědělskou vesnici…
Zdroj: Jared Diamond: Kolaps, Academia, Praha 2008 a další
Poznámka: Z oblasti jihozápadu USA máme četné doklady válek i kanibalismu. Lidské oběti zde však na rozdíl od předkolumbovského Mexika doloženy nejsou.
Obrázek. pueblo Bonito dnes, zdroj Wikipedia
