O konci řádu templářů toho víme docela dost a těžko zde odhalit nějaké hluboké tajemství, alespoň pokud pomineme literaturu ala Šifra mistra Leonarda (templáři samozřejmě nemohou chybět ani v guláši děl tohoto typu).
Nicméně, je to opravdu tak, jak praví většinová interpretace, totiž že templáři se stali obětí neustálých finančních potřeb Filipa IV.? V zásadě ano, francouzský král Filip IV. totiž přes veškeré úsilí, četné podvodné prakticky včetně kažení vlastní měny totiž nedokázal zabezpečit své finanční potřeby – přece jen se nacházíme ještě v době, kdy nebylo zvykem stálé zdanění, ale vládci směli daně vybírat jen při speciálních příležitostech (a později pouze se souhlasem parlamentu – právě to představovalo způsob, jak se v řadě zemí podařilo docílit oslabení královské moci).
Nicméně to, jak „radikální“ konec celá záležitost vzala, bylo spíše výsledkem shody okolností a celá záležitost je složitější:
– Po ztrátě Svaté země v západní Evropě stále existovaly plány na další křížovou výpravu, která by znovu dobyla Jeruzalém, eventuálně alespoň v Levantě vytvořila nějaké předpolí. Filip IV. na tomto záměru zakládal značnou část své legitimity coby „obránce pravé víry“ – navíc to vzhledem k své bigotnosti opravdu možná pokládal za svou náboženskou povinnost.
– Současně ale nepanovala jistota, zda stávající řády jsou dostatečně použitelné pro takový podnik. Konec konců předtím křižácká panství ochránit nedokázaly. Nebylo by snad lepší je sjednotit? O tom uvažoval papež, ovšem templáři nebyli spojení (např.) s johanity nakloněni. A tak Filip IV. snad usoudil, že pro realizaci dalšího křižáckého tažení bude nejlépe templáře obejít (nakonec ale sám zemřel dříve, než by mohl svůj záměr v podobě křížové výpravy uskutečnit).
– Samotný proces byl de facto sporem o to, kdo bude mít rozhodující velmocenské postavení na evropském kontinentu. Francouzský král původně zatčení templářů zamýšlel zřejmě prostě jako cestu, jak se dostat k jejich majetku (byť možná absurdním obviněním dokonce sám věřil). K zásahu se rozhodl oportunisticky ve chvíli, kdy velmistr řádu Jakub z Molay byl ve Francii a mohl tak padnout do královské moci. To, že francouzský král má právo proti templářům zasáhnout i bez ohledu na papeže, bylo spojováno s argumenty, že moc krále pochází přímo do Boha, nikoliv od papeže (protože přece králové existovali už dříve než křesťanství); Francie není papežské feudální léno. Do hry vstupuje patriotismus/nacionalistická struna a snaha získat loajalitu poddaných včetně místních církevních představitelů primárně pro korunu.
– Vcelku není nic divného, že při mučení se kdokoliv přizná k čemukoliv. Inkvizice ve Francii vznikla v souvislosti s likvidací katarů na jihu země, ovšem od počátku sloužila spíše zájmu francouzské feudální moci než katolické církve. Nebylo tedy problémem ji v určitý okamžik obrátit i přímo proti církvi, alespoň v tom smyslu, že templáři jako církevní řád by primárně spadali do jurisdikce papeže. Ani takový postup ale nebyl výjimkou, již předtím projevovala francouzská koruna záměr získat do svých rukou co nejvíce církevního majetku ve Francii. Prostředky k tomu byly různé, od zvláštních daní po snahu bránit jmenování nových biskupů a diecéze spravovat co nejdéle ve vlastní režii. Ostatně již předtím se královská a papežská strana navzájem obviňovaly z kacířství, probíhaly hrozby sesazením, soudy, exkomunikacemi…
– Tehdejší papež Bonifác VIII. pokládal celou kauzu především za zásah do svých pravomocí. Není pravda, že se v záležitosti nepokusil udělat nic a hodit templáře rovnou přes palubu, templářský řád ovšem sám v oblibě neměl (viz výše, odmítnutí sjednocení s jinými řády), byl pro něj pouze pěšcem na šachovnici mocenské partie. Kdyby papež nijak nereagoval, celá záležitost by po vynucených přiznáních zřejmě skončila zabavením majetku, rozpuštěním řádu a převedením templářů do jiných kongregací. Bonifác VIII. se ovšem Filipovi IV. pokusil vzdorovat, v této hře ale prohrál. Filip IV. a jeho pomocníci použili veškeré možné prostředky pro manipulaci s veřejným míněním a tyto metody měli zvládnuté dokonale už z předcházejících sporů s papeži. (Masová manipulace není až záležitostí éry televize a dalších hromadných sdělovacích prostředků; mohla dobře fungovat i v situaci, kdy velká většina obyvatel byla negramotná. Z druhé strany na názoru určitých vrstev v době bez volebního práva zase tolik nezáleželo, gramotní se ovšem ovlivnit dali.) Důraz templářů na jistou exkluzi až utajení dával podobným obviněním živnou půdu, a to i mezi příslušníky jiných mnišských řádů, kde samozřejmě panovala i rivalita. Templářský řád byl tehdy pokládán za nejbohatší a nejmocnější.
– V určité fázi papež uznal, že ve sporu tahá za kratší konec a řád obětoval. To už ovšem celá kauza zašla příliš daleko. Už před rozhodujícím střetem přikročila francouzská administrativa k demonstrativním upalování těch, kdo v určité chvíli vynucená doznání odvolali s nadějí, že se karta obrací. Na závěr pak hořely další hranice a i se zbylými templáři se nakládalo drsněji, že byl zřejmě původní úmysl.
Nejspíš by se dalo říct, že konec templářů byl z dnešního pohledu podobně děsivý jako faktory, které předtím stály za jejich vzestupem. „Záhadného“ či „mysteriózního“ na tom ovšem není nic, ukazuje to na politické hry a na to, že prostředky zřízené církví (inkvizice) mohla za určitých okolností použít i konkurenční světská moc právě proti ní samé. Nakonec by se podle Barbera daly i politické procesy 20. století chápat jako víceméně neoriginální použití už středověkých represivních prostředků…
Obrázek: Templáři na hranici, z dobového rukopisu, zdroj Wikipedia, licence public domain
Zdroj: Malcolm Barber: Proces templáři, Argo, Praha 2008
