Evropská křesťanská kultura se obvykle pokládá za vyrostlou ze dvou paralelních zdrojů: antické a židovské. Jak se tyto dvě civilizace od sebe odlišovaly? Pod jedním úhlem pohledu je můžeme rozdělit na kultury slova a obrazu.
Hodnocení, kdo čím evropské kultuře přispěl, je samozřejmě do značné míry věcí osobních sympatií (autor tohoto článku má v tomto ohledu názor dosti vyhraněný) či náboženského přesvědčení. Podívejme se však, jak rozdíl popisuje Stanislav Komárek, především ve vztahu k preferovaným smyslům, přírodě a umění.
Jako základní rozdělení se uvádějí pojmy hyletická a eremiální civilizace. Antická kultura byla hyletickou – slovo hýlé znamená hmota, látka, původně les (později se bude ve filosofii jeden směr přímo označovat jako hylosoismus). K hyletickým kulturám mají blízko národy žijící v oblasti lesů – kromě řecké a římské kultury sem má patřit také perská, keltská, indická apod.
Pro tyto civilizace je často typický kult stromů, niterný vztah k přírodě (spojený s pojetím cyklického času závislého na přírodních cyklech), zbystřený smysl pro tvar, který se projevuje i ve výtvarném umění a dále třeba v rozvoji matematiky (především geometrie). Metaforika jazyků hyletických oblastí hodně využívá barev a tvarů (někdo se "vybarvil" apod.).
Středomoří je místem světla, kde je vše jakoby blízko, všechno je dobře vidět – třeba i relativně od sebe vzdálené ostrovy. Kdo tuto oblast navštívil, nemohl si nepovšimnout jasu, kterým je např. jih Řecka doslova prozářen.
Naproti tomu slovo ereme znamená poušť,příslušné civilizace jsou tedy "pouštní". Prostředí eremiálních civilizací je díky tomu chudé na vizuální podněty, ve výtvarném umění se často objevuje zákaz zobrazování živých bytostí. Metaforika je odvozená především od slova a řeči ("slyš, Izraeli" apod.). Židovská kultura je na rozdíl od řeckého obrazu civilizací slova.
Přijde vám takové pojetí smysluplné? Obratem lze totiž uvést několik připomínek a námitek. Byli to totiž právě Řekové, kteří začali systematicky studovat jazyk (první lingvistické dílo, Platónův dialog Kratylos) a zabývat se rétorikou. Centrem jejich filosofického myšlení bylo právě Slovo-Logos. Janovo evangelium, které začíná známou větou "Na počátku bylo Slovo", je nejvíce řeckým biblickým textem a bylo také nejlépe přijímáno v antickém prostředí včetně odpůrců křesťanství jako celku. Řecké umění nebylo rozhodně výhradně vizuální (viz přítomnost svatých textů typu homérských eposů).
Naopak v pozdější arabské civilizaci se přes zákaz zobrazovat lidi a zvířata výrazně rozvinula ornamentika, arabské umění je značně vizuální. I židovské náboženství pracuje se symbolikou světla. Vlastně, pokud se dnes řekne "orient", představíte si především arabské tržiště či mešitu, což jsou věci rozhodně vizuální.
Otázkou je také podíl obou civilizací na vývoji písma. Hláskové písmo bylo vymyšleno v semitské civilizaci. To by samozřejmě svědčilo o úzkém vztahu této civilizace k jazyku, na druhé straně doplnění samohlásek, tj. důsledná fonetizace písma, je až dílem Řeků. Navíc vynálezci hláskového písma nebyli Židé, ale Féničané (k otázce fénické kultury ještě viz dále).
S lineárním charakterem textu souviselo údajně i lineární chápání času od začátku do konce, od stvoření po poslední soud – na rozdíl od chápání času cyklického. Zde se řecká a židovská kultura opravdu výrazně odlišovaly.
Rozdíl mezi řeckou a židovskou civilizací se ovšem někdy také vykládá jako důsledek odlišných jazyků. Indoevropské a semitské jazyky se svou vnitřní strukturou značně odlišují, přičemž ty indoevropské jsou prý speciálně vhodné pro vznik vědy. I jazyková koncepce však obsahuje řadu slabin – předně, značné rozdíly existují i v rámci indoevropských jazyků (zjednodušeně: poetická řečtina versus právnická latina – proto se například odlišují i náboženské dějiny obou částí někdejší římské říše).
Za fenomén, na který by v této souvislosti stálo za to se soustředit, lze pokládat Féničany, sousedy Židů, semitský národ, současně však mořeplavce řadou vlastností podobných Řekům (městské státy, orientace na obchod a řemesla atd.). Množství vizuálních podnětů samozřejmě souvisí i mořeplavectvím (nové kraje, nutnost orientace atd.). Byla fénická civilizace eremiální (Libanon však rozhodně není zemí pouště, ve starověku byl plný cedrových hájů postupně vykácených kvůli lodnímu dřevu) nebo hyletická? Stálo jejich náboženství a umění spíše na slovu nebo obrazu? Jméno Féničanů zřejmě souvisí s purpurem, který se zde získával z mořských měkkýšů.
Poznámka na závěr: Jednotlivá etnika se od sebe označují řadou vlastností. Například Židé statisticky vykazují v IQ testech velmi vysokou verbální inteligenci, často jsou naopak krátkozrací. (Prostorová orientace, "vizuální inteligence", je zřejmě nevyšší u Japonců a dalších východních národů).
Pomiňme diskuse o tom, co je kulturní a dáno výchovou a co genetické, co měří IQ testy a jakou mají cenu. I tak zbývá stále řada otázek: Mohl zde například nějak působit rozdíl původního prostředí? A opravdu je v pouštních krajinách zrak relativně zanedbatelný? Lze přece argumentovat, že právě na poušti je potřeba všimnout si i těch nejmenších detailů, nalézt cestu k životodárné vodě apod.
Každopádně, pokud by evropská civilizace byla opravdu výsledkem kombinace hyletického a eremiárního zdroje, dala by se podle Komárka vysvětlit její úspěšnost právě tím, že podle potřeby dokáže přepínat mezi oběma módy fungování.
Co si o tom všem myslíte?
(Zdroj původního námětu: Stanislav Komárek -Dějiny biologického myšlení, Vesmír, Praha, 1997)
