Student World

V Osmanské říši samozřejmě existovala velká města, byl zde Istanbul a centra na dobytém území Blízkého východu, například Káhira či Damašek. Evropskou část říše ale po jejím dobytí Turky postihl úpadek. Turci měli o města přirozeně zájem ve vojenském slova smyslu, potřebovali pevnosti a střežené mosty či brody pro přesuny svých armád.

Města v Osmanské říši ale nedisponovala žádnými speciálními výsadami, zejména ne vlastní samosprávou. Byla přímo podřízena příslušným místodržícím. Neexistoval nezávislý městský soud, soudní pravomoc měl shora jmenovaný soudce – kádí. Profesní sdružení, esnafy, byly vnějškově podobné cechům, ovšem opět šlo o organizace nikoliv nezávislé na státu, ale řízené prostřednictvím byrokratického aparátu. Výroba byla regulovaná, města měla povinné kvóty na produkci určitého zboží, například potřeb pro armádu nebo na shromažďování potravin ze svého zemědělského okolí. V Evropě existoval jeden stát v tomto ohledu podobný osmanské říši – Rusko.

V osmanských městech dále mohli žít křesťanští či židovští obchodníci a řemeslníci, museli však snášet poměrně velké daňové břemeno (plus nadto platit daň svým vlastním náboženským obcím). Na rozdíl od zbytku Evropy neexistovaly zákony, které by bránily stěhování poddaných do měst – nebylo to totiž ani potřeba, protože míra svobody ve městech nebyla o nic větší než ve zbytku země. V osmanské říši proto neexistovalo poddanství/nevolnictví spojené s připoutáním k půdě, i přesto se města v evropské části říše ale vylidňovala.

Fungování měst včetně stavební činnosti bylo řízeno shora. Kostely byly občas přestavěny na mešity, Turci s oblibou budovali lázně a samozřejmě prováděli opevňovací práce, další rozvoj měst se ale nekonal. Ba naopak, například Budín za tureckého panství vysloveně chátral, přitom na konci 15. století patřil k velkým, výstavným městům. Samozřejmě, že na úpadku města se podepsalo jeho několikanásobné dobývání a fakt, že Budín vždy ležel blízko frontové linie, ale nové vládce prostě nezajímal. Totéž se týkalo i Pešti.

Turci obecně neprojevovali na dobytých územích zájem o „architektonické dědictví“.

Zdroj: Luďa Klusáková: Cestou do Cařihradu, ISV nakladatelství, Praha 2003

autor Pavel Houser