Student World

Představte si následující myšlenkový experiment. Před nějakým člověkem by se zcela zakrýval fakt, že existuje smrt (byl by na světě sám, umělý skleníkový svět kolem něj by byl „tak uspořádán“ apod.). Pomiňme podrobnosti celého experimentu a pravděpodobné nekonzistence takového světa a zkusme odpovědět na tuto otázku: Neměl by dotyčný přesto nějaké až biologické povědomí o vlastní smrtelnosti?

Thomas Macho se v doslovu Assmannově knize (Jan Assmann: Smrt jako fenomén kulturní teorie, Vyšehrad, Praha, 2003) domnívá, že ano. Vědění o smrti je podle Macha nejen společné všem kulturám, ale i bezprostředně každému člověku. (Macho se přitom odvolává na citáty z různých filosofů, to zde ovšem zcela pomineme. Taktéž pomineme otázku, že o smrti lze těžko něco empiricky vypovídat, leda zvnějšku – jak zní i obligátní útěcha řady logicky uvažujících myslitelů, kde jsem já, není smrt – a naopak).
Proti této univerzalitě stojí naopak různé vnímání smrti u různých kultur. Někdy jde spíše jen o pohřební zvyky (za skutečně mrtvého je jedinec pokládán, až když opustí dům, do té doby se o něm mluví jako o živém, mrtvola se zdraví apod.), jindy jsou ale rozdíly zásadnější – za mrtvé jsou třeba pokládáni i živí (když upadnou do bezvědomí – pro Dowaje jsou lidé v bezvědomí skutečně mrtví a za určitých podmínek mrtvými zase být přestanou).

Macho s odvoláním na Franze Borkenaua nakonec rozděluje kultury na dvě základní skupiny podle toho, jak se vypořádaly se skutečností smrti:
První skupina znamená popření smrti a tedy i „automatickou“ individuální nesmrtelnost. V těchto kulturách je třeba složitě tabuizovat vraždy a sebevraždy, vzbuzovat zájem o tento svět apod. Problém také je, že nakonec všichni zemřou a koncepce nesmrtelnosti jsou velmi náchylné k tomu, že začnou vypadat jako nesmyslné.
Ve druhé skupině najdeme kultury, pro které je naopak myšlenka posmrtného života absurdní. Zde zase musejí existovat speciální techniky, které jedince donutí nějak se obětovat za celek, nepropadat neustálé trudomyslnosti atd. Zde je možné např. argumentovat, že mrtvý žije dál ve svých dětech, v paměti ostatních apod.
Mezi oběma možnosti existuje celá řada jemnějších odstínů. Zde by jistě stálo za zmínku, že velmi obvyklé je řešení, které sice počítá s nesmrtelností duše, ale buď ji přiřkne jen někomu, nebo pracuje s různými selektivními odměnami a tresty na onom světě.
Také je zde patrná tendence k určitým oscilacím, v nichž jsou mýty hubeny racionální kritikou a současně nové mýty vznikají.

Pokud bychom se na celý problém podívali jako na střet memů, dalo by se prostě říct, že některé kultury jsou díky svým představám o smrti životaschopnější než jiné – a s těmito memy se tedy setkáváme pravděpodobněji (historik Toynbee dokonce tvrdí, že bez představy posmrtného života není žádná civilizace dlouhodobě životaschopná). Téma je to samozřejmě na delší diskusi, zbývá ale minimálně dodat, že geny ani memy se nešíří zdaleka jen tak, že by přitom zvyšovaly životaschopnost svých nositelů…

autor Pavel Houser