Student World

V průběhu 90. let v celých Spojených státech poklesla násilná trestná činnost, a to ze řady vcelku prostých důvodů. V úpadku byl nelegální obchod s crackem, který byl zdrojem velkého množství násilí mezi gangy a dealery, výrazné ekonomické oživení způsobilo, že mnoho lidí, kteří by se byli nechali zlákat na dráhu zločinu, si našlo legitimní zaměstnání, a celkové stárnutí obyvatelstva znamenalo, že se zmenšil populační segment zodpovědný za většinu násilí – muži ve věku 18 až 24 let. Otázka, proč poklesla zločinnost v New Yorku, je ale trochu složitější. V období, kdy newyorská epidemie překročila kulminační bod, se ekonomika města nelepšila a ještě stagnovala. Na nejchudší čtvrti naopak počátkem 90. let těžce dopadly škrty v sociálních dávkách. Úpadek obchodu s crackem rozhodně byl jedním z faktorů, jenže ten klesal již nějaký čas předtím, než se křivka zločinnosti obrátila. Co se týče stárnutí obyvatelstva, kvůli masové imigraci 80. let New York nestárl, nýbrž mládl. V každém případě mají všechny tyto trendy charakter dlouhodobých změn, od kterých bychom očekávali postupné účinky. Úpadek newyorské zločinnosti vůbec ale nebyl postupný, a tak v jeho obratu očividně hrálo roli cosi jiného.
Nejzajímavějším kandidátem na toto „cosi jiného“ je takzvaná teorie rozbitých oken. Ta je dítětem kriminologů Jamese Q. Wilsona a George Kellinga. Wilson s Kellingem tvrdili, že zločinnost je nevyhnutelným důsledkem nepořádku. Když rozbité okno zůstane neopravené, lidé, kteří chodí kolem, usoudí, že je to všem jedno a nikdo není za nic odpovědný. Brzy přibudou další rozbitá okna a pocit anarchie a signál, že vše je dovoleno, se z domu rozšíří na ulici, v níž stojí. Relativně podružné problémy jako graffiti, nedodržování veřejného pořádku a agresivní žebrání jsou podle těchto autorů všechno obdoby rozbitých oken. Jsou to výzvy k vážnějším zločinům:

Zloději, ať už příležitostní nebo profesionální, chápou, že pravděpodobnost jejich dopadení je nižší, jestliže operují na ulicích, kde jsou potenciální oběti již zastrašeny stávajícími podmínkami. Jestliže se nějaká čtvrť není schopna zbavit protivného žebráka obtěžujícího kolemjdoucí, může zloděj usoudit, že tím spíš nikdo nezavolá policii a nebude identifikovat potenciálního zloděje a ani nezasáhne, pokud dojde k nějakému přepadení.

Máme tu epidemickou teorii zločinnosti. Říká, že zločin je nakažlivý stejně jako módní trend, že může začít několika rozbitými okny a rozšířit se do celé čtvrti či města. O bod zlomu této epidemie se ale nepostará určitý typ člověka – žádný spojovatel jako Lois Weisbergová nebo maven jako Mark Alpert. Je to něco hmotného jako třeba graffiti. Podnět k určitému chování nepřichází od určitého typu člověka, ale od určité vlastnosti prostředí.
V polovině 80. let najal newyorský dopravní podnik Kellinga jako konzultanta, a ten naléhal, aby uplatnili teorii rozbitých oken v praxi. Dopravní podnik na to přistoupil. Jmenoval nového ředitele metra Davida Gunna, který měl za úkol realizovat přestavbu metra v hodnotě řádově miliard dolarů. Mnoho zainteresovaných osob tehdy Gunnovi radilo, aby si nezatěžoval hlavu s graffiti a zaměřil se raději na důležitější otázky zločinnosti a spolehlivosti. Zdálo se, že je to rozumná rada. Starat se o graffiti v době, kdy byl celý systém na hranici kolapsu, působí tak nesmyslně jako drhnout paluby Titaniku ve chvíli, kdy se blíží k ledovcům. Ale Gunn na tom trval. „Graffiti symbolizovaly kolaps systému,“ říká. „Když zvážíte celý proces znovuvybudování organizace a pracovní morálky, bylo třeba vyhrát bitvu s graffiti. Kdybychom tuto bitvu nevyhráli, žádné reformy managementu a fyzické změny by se neuskutečnily. Měli jsme uvést do provozu nové vlaky, které stály asi deset milionů dolarů jeden, a věděli jsme, co se stane, když je nedokážeme ochránit. Vydrží den a pak je vandalové zničí.“
Gunn zavedl novou strukturu řízení a přesné cíle a termíny, jejichž záměrem bylo vyčistit systém linku po lince a vlak po vlaku. Začal od linky číslo sedm, která spojuje Queens se středem Manhattanu, a začal experimentovat s novými postupy čistění skříní vagonů. Na vagony s nerezovým povrchem používali ředidla. Barevné vagony dostaly nový nátěr. Gunn stanovil pravidlo, že nehodlá za žádných okolností ustupovat. Jakmile je nějaký vagon jednou „vysvobozený“, nesmí se stát, aby byl ještě někdy poničen vandaly. „V tom jsme byli naprostí fanatici,“ říká Gunn. Na konečné linky číslo jedna v Bronxu, kde se vlaky otáčely a vyrážely znovu na Manhattan, zřídil Gunn čisticí stanici. Jestliže přijel nějaký vagon postříkaný, graffiti se muselo odstranit během otočky, nebo byl vůz vyřazen z provozu. Špinavé vagony s dosud neodstraněnými graffiti se nesměly míchat s čistými vagony. Účelem bylo vyslat jednoznačný signál vandalům.
„V Harlemu na Stopětatřicáté ulici jsme měli depo, kam se vozy odstavovaly na noc,“ vzpomínal Gunn. „První noc sprejeři přišli a nastříkali boky vozu na bílo. Další noc, když už to bylo suché, přišli nakreslit obrysy svých výtvorů. A třetí noc je přišli vybarvit. Byla to třídenní práce. Věděli jsme, že sprejeři budou na nějakém špinavém vlaku pracovat, a tak jsme udělali to, že jsme je nechali jejich graffiti dokončit. Pak jsme přišli s válečky a přetřeli jsme to. Sprejeři z toho měli slzy na krajíčku, ale my jsme to odshora dolů pěkně přemalovali. Byl to pro ně signál: jestli chcete strávit tři noci ničením našich vagonů, prosím. Ale vaše graffiti nikdy nespatří světlo dne.“
Gunnova akce proti graffiti trvala od roku 1984 do roku 1990. Tou dobou najal dopravní podnik jako ředitele dopravní policie Williama Brattona a začala druhá fáze „znovudobytí“ metra. Také Bratton byl odchovancem teorie rozbitých oken a Kellinga považuje za svého intelektuálního učitele. A tak jeho první krok v nové funkci působil stejně donkichotským dojmem jako Gunnův. V době, kdy docházelo v metru k nejvyššímu počtu závažných trestných činů v historii, se Bratton rozhodl zaútočit na černé pasažéry. Proč? Protože měl zato, že jízda na černo může stejně jako graffiti být signál – drobný náznak nepořádku, který může vyzývat k vážnějším přestupkům. Odhadovalo se, že denně nastupuje do systému 170 000 lidí, již neplatí jízdné. Někteří z nich byly děti, které prostě turnikety přeskakovaly. Jiní se do turniketů opřeli a procpali se jimi. A jakmile začali podvádět dva nebo tři lidi, další, jimž by jinak třeba ani nepřišlo na mysl porušovat zákon, se k nim přidali, protože usoudili, že když někteří lidé neplatí, oni nemusí také. A problém se začal nabalovat jak sněhová koule. Problém byl o to horší, že boj s černými pasažéry nebyl snadný. Šlo jen o 1,25 dolaru, a tak policisté neměli pocit, že se vyplatí se jimi zabývat, zvláště když dole na nástupištích a ve vlacích docházelo k množství závažnějších zločinů.
Bratton je barvitý, charismatický rozený vůdce a jeho přítomnost brzy začala být znát. Jelikož jeho žena zůstala doma v Bostonu, mohl zůstávat dlouho v zaměstnání, a tak se v noci projížděl metrem a dělal si představu, jaké přesně je tíží problémy a jak s nimi nejlépe bojovat. Nejdříve vybral stanice, kde byly jízdy na černo nejhorší, a nasadil k turniketům až deset policistů v civilním oblečení. Tento tým odchytával černé pasažéry jednoho po druhém, nasazoval jim pouta a nechal je připoutané jednoho k druhému stát na nástupišti, dokud neměl „plnou síť“. Účelem bylo dát co nejviditelněji najevo, že dopravní policie začala odteď brát jízdu na černo velmi vážně. Až dosud se policistům do pronásledování černých pasažérů příliš nechtělo, protože zatčení, cesta na policejní stanici, vyplnění nezbytných formulářů a čekání na to, až budou tyto formuláře zpracovány, trvalo celý den – to vše kvůli zločinu, za který obvykle následovalo pouhé klepnutí přes prsty. Bratton nechal přestavět starý městský autobus na pojízdnou policejní stanici, vybavenou telefony, faxy, vazební celou a zařízením na snímání otisků prstů. Doba nutná na zpracování jednoho zatčení rychle klesla na pouhou hodinu. Bratton rovněž trval na tom, že budou prověřeny policejní záznamy všech zadržených. A vskutku se ukázalo, že každý sedmý zadržený je hledaný pro dřívější trestné činy a každý dvacátý má u sebe nějakou zbraň. Najednou nebylo těžké přesvědčit policisty, že pustit se do boje s černými pasažéry má smysl. „Pro policisty to bylo posvícení,“ píše Bratton. „Každé zatčení bylo jako rozbalování Kinder vajíčka. Jakoupak hračku tam asi najdu? Máš pistoli? Máš nůž? Máš zatykač? Že bychom tu měli vraždu?… Časem ostří hoši dostali rozum, nechávali zbraně doma a začali platit jízdné. Počet lidí, kteří byli vykázáni ze stanic metra – pro opilost nebo nevhodné chování – se za prvních několik měsíců Brattonova působení ve funkci zdvojnásobil. Zatčení pro přestupky, jakých si dřív nikdo nevšímal, se mezi lety 1990 a 1994 zpětinásobilo. Bratton udělal z dopravní policie organizaci zaměřenou na ta nejnepatrnější porušení řádu, na detaily života v podzemí.
Po zvolení Rudolpha Giulianiho starostou New Yorku v roce 1994 byl Bratton jmenován šéfem newyorské policie, kde uplatnil tytéž strategie na celé město. Policistům dal pokyn, aby se zaměřili na aktivity, kterým se začalo říkat trestné činy ovlivňující kvalitu života – například na osoby, které se na křižovatkách procházely mezi řidiči a domáhali se peněz za mytí oken, a na všechny ostatní povrchové obdoby přeskakování turniketů a stříkání graffiti. „Předchozí vedení policie byla svázána různými omezeními,“ říká Bratton. „My jsme s nimi skoncovali. Začali jsme důkladně podle zákonů postihovat opilost na veřejnosti a močení na veřejnosti. Zatýkali jsme recidivisty včetně lidí, již odhazovali na ulici prázdné lahve nebo se dopouštěli relativně drobného poškozování majetku… Pokud jste močili na ulici, šli jste do cely.“ Když začala zločinnost ve městě klesat tak rychle a náhle jako v metru, poukazovali Bratton a Giuliani na tutéž příčinu. Drobné, zdánlivě nevýznamné zločiny narušující kvalitu života podle nich tvořily body zlomu pro násilnou trestnou činnost.

Co vyplývá z teorie rozbitých oken a síly kontextu? Říká, že zločinec vůbec nejedná ze zásadních vnitřních pohnutek a nežije ve svém vlastním světě, ale naopak je vysoce citlivý na okolní prostředí, ostražitě vnímá nejrůznější signály a k páchání zločinů ho ponouká jeho vnímání okolního světa. To je neslýchaně radikální, svým způsobem přímo neuvěřitelná myšlenka. A má ještě radikálnější dimenzi. Síla kontextu je argumentace opírající se o prostředí a říká, že chování je funkcí sociálního kontextu. Ale je to velmi zvláštní pojetí prostředí. V 60. letech liberálové argumentovali obdobně, ale když mluvili o důležitosti prostředí, měli tím na mysli důležitost základních sociálních faktorů. Tvrdili, že zločinnost je důsledkem sociální nespravedlnosti, strukturální ekonomické nerovnosti, nezaměstnanosti, rasismu a desítek let institucionálního i strukturálního zanedbávání, takže k zamezení zločinnosti je třeba podniknout značně velkorysé kroky. Ale síla kontextu říká, že ve skutečnosti jsou podstatné právě drobnosti.
Síla kontextu říká, že kriminalita v metru příliš nesouvisela ani se zamotanou psychologickou patologií jednotlivců, ani s chudobou a prostředím, ze kterého pocházeli zločinci, a naopak velmi souvisela se signály, které vysílala graffiti na zdech a nepořádek u turniketů. Síla kontextu říká, že k tomu, abyste se vypořádali se zločinností, není nutné se vypořádat se všemi velkými problémy. Zabránit zločinům můžete pouhým odstraněním graffiti a zatýkáním černých pasažérů – epidemie zločinu mají stejně prosté a jednoznačné body zlomu jako syfilis.

***tento text je zkráceným a upraveným úryvkem z knihy
Malcolm Gladwell
Bod zlomu: O malých příčinách s velkými následky
Překlad Martin Weiss, váz. s přebalem, 135×205 mm, 256 stran, 298 Kč, ISBN 80-7363-070-2.
Jak je možné, že se některé změny ve společnosti odehrávají neuvěřitelně rychle? Proč v nějakém městě náhle klesne kriminalita? Jak se z nějakého výrobku nebo knihy stane módní hit? Americký novinář Malcolm Gladwell se na takové změny dívá optikou epidemií. Některé změny se šíří společností jako virus, pokud k tomu najdou vhodné prostředí a nositele. V knize nabité pozoruhodnými výsledky psychologických a sociologických výzkumů autor vysvětluje, proč jsou některé nápady a myšlenky nakažlivé, a popisuje typy lidí, díky nimž se mohou rozšířit rychlostí sociální epidemie.

Podrobnosti
http://www.dokoran.cz/index.php?Bod_zlomu&p=book.php&id=234

autor