Zhruba ve 12. století sice začala probíhat rozsáhlá kolonizace a zabírání nové půdy, lesy ale tehdejší lidé nevypalovali. Dřevo bylo velmi cenné, používalo se jako základní stavební materiál i pro otop.
Když už bylo třeba získat novou půdu, les se rozhodně spíše kácel. Navíc se to obvykle neprovedlo plošně, ale kus lesa se v blízkosti vesnice ponechal, protože byl krom otopu potřeba i pro pasení dobytka (rovněž sena byl neustále nedostatek). Proč ale potom narážíme na názvy Žďár? Možná se pálil dále nezpracovatelný dřevní „odpad“, posekané větve křovin apod.
Klučení bylo tehdy mimochodem dosti pracné a pomalé. Nejčastějším nástrojem kolonistů 12. století byla celkem malá sekerka (váha půl kilogramu, šířka ostří asi 15 cm). Pařezy pak bylo třeba vykopat, k tomu sloužila motyka, opět však subtilní (úzká a dlouhá maximálně 20 cm) a rýč. Ten byl dokonce často dřevěný, pouze s okovanou špičkou. Proces kolonizace se urychlil, až když se ve 13. století, kdy se, jak víme z archeologických nálezů, rozšířily nové, funkčnější typy opracovávacích nástrojů.
Zdroj: Robert Antonín: České země za posledních Přemyslovců, Libri 2012
