Student World

Zvukovou podobu souhlásek obvykle vnímáme „digitálně“ – nerozlišujeme různé varianty „B“ a de facto nevnímáme ani zvuky „mezi“. Neslyšíme tedy napůl b a napůl p, ale náš mozek (nebo ucho?) se rozhodnou pro jednu variantu. Dokonce i když je člověku pouštěn zvuk skutečně „fyzikálně“ namíchaný ze dvou souhlásek, bude ho identifikovat jednoznačně.
Lingvisté původně předpokládali, že toto digitální („kategoriální“) vnímání se vyvíjí v souvislosti s tím, že takto prostě funguje lidský jazyk. Abychom mohli rozumět mluvené řeči, musíme si zkrátka zvyknout na to, že rozdíly mezi „B“ nejsou pro význam slova důležité (vždy půjde o jedno slovo) atd. Nakonec hranice nejsou pro mluvčí různých jazyků úplně identické, v japonštině se třeba smývají rozdíly mezi R a L. Rozpoznávání hlásek by z toho vycházelo jako něco naučeného, důsledek kultury/pobytu v určitém jazykovém prostředí.
Potíž je ale v tom, že lidé se různé varianty „B“ rozpoznávat naučit nedokážou. Navíc se zjistilo, že malé děti jsou citlivé nejen k rozdílům relevantním v jednom (jejich) jazyce, ale i k rozdílům relevantním v jiných jazycích. Takže evropské děti dokáží rozlišit rozdíly mezi hláskami, které hrají význam v thajštině, dospělí Evropané toto nedokážou. Dokonce už cca měsíční děti, které ještě samy nemluví (a nelze předpokládat, že by jazyku nějak „rozuměly“), souhlásky rozlišují digitálně.
Čímž nám vyvstává úplně jiný obraz: Rozdíly mezi fonémy (pro samohlásky ovšem vše zde psané platí jen v omezené míře) se neučíme, naopak je po narození máme v mozku „zadrátované“ natvrdo (řekněme, že zde pro to máme jakýsi speciální program/modul); časem spíše lenivíme a ty rozdíly, které nejsou v našem jazyce relevantní, rozlišovat zapomínáme.
Jenže je zde další potíž. Zjistilo se totiž, že digitální rozlišování samohlásek není záležitost výlučně lidská, ale zvládnou ji i činčily. Naučí se následující: pustíme činčile nějaký zvuk; pokud následující zvuk bude stejný, zůstane stát, bude-li různý, odběhne. Různá B činčilu z klidu nevyvedou. To je hodně důležité zjištění. Zvířata nekomunikují hláskami lidského jazyka, takže ani pro činčily tyto zvuky nenesou žádný význam – není důvod, aby měly nějaké specifické moduly, které by jim říkaly, že všechna B jsou stejná. Přesto i činčily vnímaly „různá“ B jako stejné zvuky.
Z čehož jako nejpravděpodobnější závěr vychází, že obě předešlé teorie jsou nejspíš mylné. Digitální vnímání samohlásek není ani důsledek pobytu v určitém jazykovém prostředí, neexistuje ani žádný speciální (a pro člověka specifický) modul v lidském mozku, ale podle všeho je to vše dáno prostě fyzikálními vlastnostmi našeho (nejen lidského) ucha/sluchu. Dvě různá B splývají už v uchu, není tedy cesta, jak je rozlišit.
A když se zamyslíme nad evolucí lidského jazyka, vychází z toho další zajímavá věc. Pokud bylo třeba vyvinout jazyk/slova/pojmy jako digitální systémy, pak bylo vhodné využít právě fyzikálních omezení lidského (činčilího) sluchu, které digitalizaci provedou za nás. Proto je pro nás výhodné/možné se dorozumívat hláskami spíše než třeba různým syčením, mlaskáním či vytím. Jazyk tedy nevznikal jako něco zcela arbitrárního.
Nicméně ani poslední teorie zřejmě nedává úplnou odpověď. Psycholingvista Gerry T. M. Altmann uvádí řadu komplikací, které vyvstanou, pokud se snažíme analyzovat třeba to, jak vnímáme řeč zrychlenou.

Zdroj: Gerry T. M. Altmann: Výstup na babylonskou věž, Triáda, Praha 2005

autor Pavel Houser