Student World

Neal Stephenson napsal další román, který výborně ilustruje dějiny a filozofii vědy: Anatém. České vydání lze jednoznačně přivítat, protože číst toto v jiném než rodném jazyce by podle opravdu bylo jen pro otrlé. I v překladu jde stejně o text pouze pro někoho (možná proto lépe opatřit si knihu pro sebe, než ji teď ještě rychle koupit jako dárek; nebo alespoň dobře volit příjemce). Kniha je mj. i pořádný špalík, navíc doplněný logicko-matematickými důkazy a slovníčkem. Na volné sváteční dny ovšem ideální.
Podobně jako v jiné Stephnensonově knize Rtuť (viz zde), první části trilogie Barokní cyklus, je i zde beletrie/příběh spíše prostředkem k zamyšlení nad fungováním vědy; už to, že zde máme slovníček a dodatky s matematickými a logickými důkazy, ukazuje, že rozhodně nejde o běžnou sci-fi. Děj se odehrává na cizí planetě Arbre, jakési paralelní Zemi. Mnohé postavy odpovídají historickým postavám lidských dějin (zábavné je už zkoušet rozplétat, kdo by mohl být kdo, kdo Platón, kdo Sokrates apod.; jde se do detailů, dokonce je zde třeba i narážka na Aristofanovu komedii Oblaka, což byl útok na Sokrata – a jistěže řadu podobných vtípků jsem vůbec neodhalil).
Román se odehrává v budoucnosti, po jakési katastrofě. Vědci – „teoretici“ – jsou vykázáni ze společnosti a žijí v izolovaném prostředí jakýchsi klášterů – „matémů“. Název knihy Anatém má má znamenat vyhnání z matému, tedy exkomunikaci. V systému matémů si učenci různě bádají a samozřejmě se musejí též sami živit. Podobně jako mniši se nesmějí rozmnožovat, což se řeší antikoncepcí v jídle; v klášterech na Arbre žijí obě pohlaví, sex není tabuizován (naopak jsou ale zakázány drogy vyvolávající pocit štěstí; alkohol povolen); cílem příslušného antikoncepčního opatření je, aby z intelektuální elity časem nevznikl nějaký poddruh nadlidí. Matém tedy získává děti zvenčí. Trochu to připomíná představy o uspořádání ideální obce u Platóna. „Znavači“ v matémech též nevlastní soukromý majetek.
Kontakt se světem venku je striktně regulován, matémy jsou tu a tam terčem útoků, jindy světská moc provádí tzv. vokát – vyvolává „mnicha“ (tedy přesněji „znavače“ – ve světě Arbre existují i mniši klasických náboženských řádů), jehož znalosti zrovna potřebuje. Bádání v matémech je na jednu stranu extrémně pokročilá, na druhou stranu zde existuje tabu na používání řady technologií (obdoby televizí, mobilních telefonů… jinak zde najdeme šaty vyrobené pomocí nanotechnologií a GMO rostliny). Píše se rukou na papír. Přístup k počítačové síti mají pouze „ajtové“, což je další vrstva obyvatel matému. Styk mezi „vědci“ a „počítačovci“ je opět striktně omezen, nejspíš s ohledem na to, aby výsledky vědy nemohly být zneužity. Konec konců se přece jen jedná o svět po nějaké globální katastrofě, kde věda a především její uvádění v život vyvolává strach. Na dodržování pravidel dohlíží inkvizice, byť neupaluje.
Znavači jsou předmětu svého bádání velice oddáni, mají pocit, že se na rozdíl od chaotického vnějšího světa nějak dotýkají toho podstatného, „věčnosti“ (proto teoretici nechtějí žít venku ani používat obdobu internetu; utrpení je, když musíme zacházet s „nestrukturovanými informacemi“). Zčásti se zde po vzoru Platona věří, že existuje nějaký svět idejí, které probublávají do našeho světa/vědomí. Dojde přitom i na úvahy o kvantové povaze lidského mozku či hypotéze mnoha světů z kvantové fyziky. Věda v matémech má určité společné rysy s náboženstvím, ostatně v mytologii planety Arbre se tyto oba přístupy ke světu odvozují od dvou různým interpretací jediného snu jistého dávného vládce; rozdíl je, zda vyšší svět pokládáme za obydlený spíše anděly nebo trojúhelníky.

Samozřejmě, znavači si nemohli nepovšimnout, že představa existence našeho světa a světa idejí poněkud drhne. Proč by měly existovat právě 2 světy? Logický je spíše 1 nebo nekonečno. Takže ano, třeba světů je nekonečně, ideje mezi nimi jednosměrně tečou. Náš svět může být „světem idejí“ pro jiný svět. Navíc světů idejí pro nás může být víc – ostatně proč by krása a odmocniny měly obývat stejnou lokalitu…
Poněkud to připomíná scholastiku, že? Věda v matémech se totiž přes obdivuhodnou vyspělost trochu nachází ve slepé uličce. Co se dalo objevit, bylo objeveno, zbývají spíše kuriozity. Tak jistá sekta v rámci matémů řeší třeba tzv. tegon, což je úloha týkající se dláždění roviny. Problém je i v tom, že po katastrofě nemají teoretici v rukou dostatečné technické prostředky typu urychlovačů. Nicméně se předpokládá, že i zde se už v minulosti narazilo na limit, co se dalo sestrojit a testovat, to už se zkusilo. Zbývá tedy vlastně jen hledět k obloze, sledovat a interpretovat vesmírné události, což jedině může poskytnout nové informace. Do tohoto strnulého prostředí ale přichází impulz zvenčí – mimozemská loď. Tím se zase dostáváme k úvahám o mnoha světech, ale i k tomu, co mají různé civilizace nutně společného. Bude to třeba matematika? Loď má na trupu jako emblém znázorněn důkaz Pythagorovy věty (ve světě Arbre se přirozeně jmenuje jinak), ne ovšem zrovna nejnázornější. Kolem mimozemské lodě a jejího zapletení do politických událostí se pak odvíjí vlastní příběh (hlavně na konci knihy zmatený a na hranici srozumitelnosti), podle mého názoru ovšem méně zajímavý než samotné teoretické úvahy a vykreslení prostředí.
Klášterní „scholastické“ prostředí vede k tomu, že Anatém je přirovnáván k jinému veledílu, Jménu růže (naopak srovnávání s Herbertovou Dunou, na což lze v recenzích též narazit, mi přijde mimo). Rozhodně nikoliv neprávem. Podobné jsou kulisy, tedy uzavřený, oddělený výsek světa, kde ale, jak se ukazuje, že stejně narážíte na jiné lidi, jejich intriky a konflikty. Podobnost Anatému a Jména růže zahrnuje i to, že čtenář má v obou případech občas pocit, že autoři prostě exhibují, aby se pochlubili, co všechno sami přečetli a jak jsou hrozně chytří; osobně mě toto spíš baví, než že by mi to vadilo.
Když budeme pokračovat ve srovnání se Jménem růže, podle mého názoru je Anatém myšlenkově podnětnější; Stephenson se totiž na rozdíl od humanitně orientovaného Eca zabývá matematikou a přírodovědou (naopak sociální vědci zde jsou líčeni nelichotivě). Na druhé straně musím přiznat, že Anatém, ač chytrý a často i vtipný, asi není úplně vyrovnaně napsaný, v tom naopak za Jménem růže zaostává. I u Rtuti jsem měl občas tendenci přeskakovat, toto je opět tlustospis a podle mého názoru by knize prospěla trocha proškrtání (zajímavé by mohly být i pouze povídky situované do tohoto světa). Nicméně – stejně je to lahůdka.

Neal Stephenson: Anatém, Talpress 2012, 728 stran, 599 Kč

autor Pavel Houser