Když se píše o křížových výpravách (do Svaté země, nikoliv třeba proti husitům), obvykle se pozornost soustředí na vznik evropského předpolí v Levantě, krvavé dobytí Jeruzaléma atd. Druhým často rozebíraným okruhem je civilizační přínos, který křížové výpravy Evropě přinesly (nové technologie, zemědělské plodiny, tvrdý alkohol…).
Jak ale vypadal zánik křižáckých států? Níže zmíněná kniha se soustředí na pád posledního levantského přístavu – Akkonu – v roce 1291. Byla to již samozřejmě labutí píseň, protože Jeruzalém, kvůli němuž vlastně křížové výpravy začaly, padl definitivně do arabských rukou již v roce 1244.
Jak vypadala válka v roce 1291? Bylo to již po mongolském vpádu, kdy Blízký východ a Evropa poznaly střelný prach, nicméně masově ještě používán nebyl – respektive neměl nijak speciální úlohu oproti jiným hořlavým a výbušným směsím. Opevněná místa se dobývala pomocí obléhacích strojů, větších a účinnějších než ty antické. Taktéž větší již byly tehdejší lodě, především flotily italských městských států. Mamlúkové dobývající poslední křižácké enklávy sice sebevědomě tvrdili, že se od křižáků nemají z hlediska vojenství co přiučit, to ale nebyla tak docela pravda. Ve stavbě lodí Evropané tehdy dominovali, což jim ostatně vůbec umožňovalo pobřežní města v Levantě zásobovat, nadvláda na moři dovolovala přesun armád a tím konec Akkonu a dalších přístavů oddálila.
K finálnímu pádu samozřejmě přispěla celá řada konkrétních geopolitických okolností (např.: Mamlúkové dokázali pacifikovat křesťanskou Núbii, v téže době k islámu přestoupila Zlatá horda a zajišťovala muslimskému Egyptu rekruty do armády. Blízkovýchodní vládci se snažili křižácké státy zlikvidovat i proto, že se obávali jejich spojení s Mongoly, jejichž mnozí vládci koketovali s křesťanstvím, byť nestoriánského typu. A nakonec, situace v jižní a západní Evropě zase omezila míru pomoci).
Levanta a Blízký východ byly oproti Evropě v té době královsky bohaté. Příjmy Akkonu, tehdy již de facto jediného města, převyšovaly v té době příjmy anglického krále. Obchodní spojení přinášelo velký prospěch i Egyptu. Poslední obyvatelé Akkonu se utěšovali tím, že dobytí města/přístavu prostě nebude Mamlúkům stát za to. Poněkud se však přepočítali, nešlo zde jen o ekonomické hledisko, ale válka byla vedena i jako náboženská.
Oproti antice byly tehdejší evropské armády strašně malé. Akkon v poslední fázi bránilo asi 700 rytířů. Jakkoliv vojska měla obvykle několikanásobný počet pěšáků (a k tomu lučištníky, střelce z kuše apod.), stejně jsou to čísla až absurdně nízká. Obléhajících bylo kolem 10 000 – opět samozřejmě záleží na tom, jak se to počítá. Nicméně Akkon jako město měl před touto válkou stejně jen asi 40 000 obyvatel (zase skoro absurdní, a dokázal vyprodukovat více bohatství než celá Anglie).
Mimochodem, v knize se píše, že právě početnost armád, nikoliv taktika, byla hlavní výhodou Mongolů. Armády arabských států byly sice početnější než ty evropské, na Mongoly ale neměly…
Zdroj: David Nicolle: Pád Akkonu 1291 – Krvavý zánik křižáckých států, Grada, 2010
Poznámky:
– příslušná edice Grady – „Válečná tažení“ – je subjektivně velmi zajímavá, alespoň pro laického zájemce o dějiny vojenských konfliktů.
– Kolik lidí se mohlo účastnit bitev typu Moravské pole nebo Kreščak?
