pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Královské hroby v Uru, které odkryl britský archeolog L. Wolley, fascinovaly odbornou i laickou veřejnost celou řadou věcí: byla zde objevena známá „urská standarta“, soška „kozel chycený v křoví“, obličejová maska princezny Puabi, šperky, jedna z nejstarších deskových her… Největší pozornosti se ale těšila těla doprovázející vlastní pohřeb. V jednom hrobu takto doprovázelo mrtvého na onen svět až 74 dalších lidí.
Těla nenesou stopy násilí a obecně se předpokládalo, že příčinou smrti byl jed (kostry jsou ovšem natolik poškozené, že příčina smrti se z nich určit nedá). U zemřelých se našly číše a v hrobce i kotel, kde byl otrávená nápoj možná připraven. Těžko si představit, že by se dotyční otrávili zcela dobrovolně (byť Wolley tvrdil, že tak sloužící chtěli dát najevo svou oddanost), fakt ale je, že představa takto masových lidských obětí jinak do starověkého Sumeru moc nezapadá; z jiných měst ani z jiných dob v Uru (královské hroby bývají dnes datovány do 26. století) o lidských obětech nejsou žádné doklady.
Překvapivé je, že existuje i jiný výklad urského pohřebiště. Číše a kotle podle tohoto názoru nutně nesouvisejí s usmrcením a jedem. Na pohřebištích se nacházejí běžně a i zde mohly prostě sloužit k úlitbám. Zdá se také, že pohřby i v jediné hrobce se mohly uskutečňovat vícekrát, i když nedlouho po sobě. To samozřejmě dává stále možnost lidské oběti (třeba v den výročí smrti apod.), nicméně alternativní výklad se odvolává na středověký zvyk pohřbívání v kostelech. Možná, že mrtví v Uru prostě chtěli být z nějakých „magických“ důvodů po své smrti uloženi vedle obdivovaných vladařů či jinak výjimečných jedinců.
Zdroj: Gwendolyn Leicková: Mezopotámie – počátky měst, BBart, Praha 2005
Mimochodem, autorka knihy „Mezopotámie – počátky měst“ přichází i s celou řadou dalších poměrně překvapivě znějících tvrzeních. Bohužel není často moc jasné, co jsou její názory/teorie a co je sumerology přijímáno obecně. Tak například vývoj písma od původních piktogramů pokládá Leicková nejspíše za důsledek úpadku: na konci urucké doby došlo podle ní k přerušení obchodních cest; výsledkem bylo, že písmo už nemuselo být mezinárodní a obecně srozumitelné, ale mohlo se navázat na konkrétní jazyk, sumerštinu.
Jak už svědčí název knihy, Leicková pokládá za nejdůležitější mezopotámskou inovaci město. Uvádí, že starověká Mezopotámie byla i na dnešní dobu značně urbanizovaná: na konci 3. tisíciletí př. n. l. žilo 90 % (!) místního obyvatelstva ve městech. Otázkou je, zda se dá město pokládat za sumerský objev – co třeba Jericho? Nebo se městem míní sídliště, jehož obyvatelé se už nezabývají zemědělstvím?
Autorka také tvrdí, že teprve s městem se mohla zrodit prostituce (i přes rčení o „nejstarším řemeslu světa“) či „volná láska“; anonymita města totiž lidem umožnila vyvázat se z neustálého dohledu, který byl uplatňován v malých uzavřených společnostech.
Zajímavý je i způsob stavby mezopotámských chrámů. Rozšířený byl zvyk v určité době původní budovu zbořit a na jejím místě postavit novou (nezdá se, že by tento zvyk souvisel s politickými otřesy, třeba změnou dynastie). Trosky se nicméně neodklízely, spíše se zarovnaly, udusaly a ponechaly na místě. Každý další chrám tak mohl bez větších problémů vyrůstat do stále větší výšky. Možná, že z tohoto zvyku se odvíjí i vlastní koncept zikkuratu.
