Student World

"Struktura vědeckých revolucí" Thomase Kuhna je knihou velmi vlivnou, zdaleka však nepřijímanou jednoznačně. Pojďme se podívat, jak na některé výtky reaguje samotný autor. Kuhn sám byl nespokojen s tím, jak byl často interpretován. V následujícím textu uvidíme, jak se brání proti nálepce relativisty a hlasatele iracionality ve vědě…

Kuhn začíná tím, že různá "paradigmata" ve vědě přirovnává k jazyků různých kulturních/jazykových společenství. Jenže pro vědu z toho nevychází žádný "kulturní relativismus" – věda je totiž velice specifická, je to disciplína usilující o stále lepší řešení hádanek, lepší formulaci hádanek dosud nezodpovězených apod. V případě konfliktu různých vědeckých paradigmat (na rozdíl od konfliktu různých čelenek) rozhoduje o úspěchu schopnost formulovat a řešit hádanky. Ve skutečnosti není rozhodující, z jakých (mimovědeckých) zdrojů původní teorie vycházejí, v jejich konfliktu to už nehraje roli.

Vývoj vědy je z tohoto hlediska prostě jednosměrný, odpovídá jakési "hádankářské fitness" (nikoliv Kuhnův termín). Podobně jako analýzou nějaké (dostatečně zachovalé) fosílie můžeme určit, kde ve stromu života se nachází, totéž platí pro vědeckou teorii. Není náhodné, že teorie A přišla po teorii B, naopak toto zařazení je logické a je výsledkem racionálních, zpětně jednoznačně rekonstruovatelných procesů, prováděných jednotlivými vědci/jejich společenstvími. O určité vědecké teorii můžeme de facto jednoznačně říct, kde na stromě se nachází – věda nejsou nějaké módní vlny přelévající se náhodně sem a tam. Kuhn se jinak nebrání výrazu pokrok.
Důvody pro upřednostňování jednoho paradigmatu před druhým nejsou iracionální, ve vývoji/pokroku vědy hraje samozřejmě roli důkaz/experiment/argument/rozum. Uplatňuje se jednoduchost, shoda předpovědi s experimentem, slučitelnost s jinými teoriemi… Kuhn toto své tvrzení poněkud zjemňuje tím, že toto vše platí pro společnosti, které dávají "schopnosti řešit hádanky" prioritu, tedy jinak řečeno v nějakém ohledu provozují vědu.

Až potud by zřejmě s Kuhnem souhlasili i "scientističtí" zastánci tvrdé vědy. Následně ovšem Kuhn dělá krok, který je značně nejednoznačný a matoucí. Tvrdí, že vývoj vědy je pokrokem ve smyslu lepší schopnosti řešit hádanky, ale váhá, zda to má něco zvlášť společného s "pravdivým poznáním" (i když souhlasí z významem experimentu, tj. vědecké teorie jsou skutečně ve stále lepším souladu s "přírodou"). Kuhn dle vlastních slov kritizuje "ontologii teorií", respektive názor, že entity postulované vědou postupně nějak více "skutečně jsou". Tady by šlo opět použít přirovnání k biologické evoluci (byť ho Kunh na tomto místě nepoužívá) – postupně dochází ke stále efektivnějšímu přizpůsobení realitě, což ale dle něj není totožné s nějakou "ontologickou pravdou" (ptáci nejsou o nic pravdivější než ptakoještěři). Kuhn se prostě brání výrazům, že něco je "pravda", že nějaké entity "skutečně jsou" – respektive se brání jejich použití mimo běžný jazyk, a jak se sám domnívá, právě tento postoj mu zřejmě vysloužil označení za relativistu.

Po pravdě řečeno, je trochu obtížné se vyznat v tom, co přesně Kuhn míní. Je to zajímavé, na rozdíl od mnoha jeho vykladačů to není dryáčnické nebo "protivědecké", ale poněkud zamotané určitě. Steven Weinberg ve svých esejích Tváří v tvář v této souvislosti argumentuje, že pokud Kuhn či jiní filozofové nedokázali přesně vymezit pojem pravdy, je to spíše jejich problém než problém vědy – a vědci budou prostě používat toto označení "normálně", nehodlají ho kvůli tomu přestat používat. Když Weinberg toto psal, Kuhn byl ovšem už mrtvý, takže jeho další argument se nedozvíme…

Zdroj: Thomas Kuhn: Struktura vědeckých revolucí, Oikoymenh, Praha, 1997

autor Pavel Houser