Kataři, valdenští, albigenští, bogomilové – to jsou názvy středověkých heretických směrů, inkvizicí vesměs zničených ještě před začátkem reformace v 16. století. Co ale dnes o katarech víme, kromě toho, že z výrazu "katar" je odvozeno i naše "kacíř"?
Černé kutny katarů se někdy spojují s jakousi tajnou magií, jindy se připomíná, že tohoto symbolu využívali i němečtí nacisté. Kataři jsou jednou stavěni do role pravých křesťanů, jindy přirovnáváni spíše k manichejcům, gnostikům či nihilistům, kteří by lidstvo nejraději přivedli k hromadné sebevraždě (tu skutečně v úzkých byli ochotni páchat).
Známe však bohužel jen minimum vlastních katarských textů, většina informací tedy pochází od jejich nepřátel – katolické církve. Nedokážeme ani pořádně říct, co jsou různé názvy téhož a jaké směry se liší – kataři, valdenští, bogomilové, albigenští…
Jak známo, křížové výpravy nesměřovaly jen proti pohanským či muslimským zemím. Ještě před husitskými Čechami si tuto "poctu" vysloužil Cařihrad (Zde křižáci dočasně založili tzv. Latinské císařství. Než se jej byzantským vládcům podařilo potřít a obnovit svojí říši, přerostlo jim přes hlavu turecké nebezpečí na východě) a jižní Francie (Provence, Okcitánie…). Právě sem totiž mířily křížové výpravy "proti albigenským". Na rozdíl od dobytí Cařihradu, které bylo spíše výsledkem shody okolností než původním záměrem papežské politiky, však zničení jihofrancouzské kultury proběhlo zcela vědomě.
Anne Brenonová si však ve své knize správně nevšímá pouze tragického konce celého myšlenkového směru a hořících hranic inkvizičních tribunálů (často uváděný příběh je v této souvislosti příběh odehrávající se při dobytí katarského města s citátem "pobijte všechny, Bůh si pravověrné najde sám"). Snaží se spíše rozebrat vlastní heretické učení.
Jako závěr autorce vychází, že přes určitou koketérii s gnostickým dualismem byli kataři prostě směrem existujícím v rámci křesťanské církve, pouze některé novozákonní výroky o "království, které není z tohoto světa", interpretovali poněkud radikálněji a doslovněji než oficiální katolicismus. Sami sebe pokládali za pravé křesťany.
Katarství vyznávalo jiné pojetí hříchu i spásy, pochybovalo o věčném zatracení. Kataři stejně tak neuznávali Starý zákon, respektive měli podobně jako některé starověké sekty tendenci pokládat židovského boha spíše za zlý princip, ďábla. Gnostický, ariánský či snad až novoplatónský původ mají i pochybnosti o tom, že by Kristus byl skutečně člověkem i s hmotným tělem.
Není nicméně pravda, že by kataři patřili k vyznavačům Máního, Zoroastra či Buddhy, stejně tak v základu jejich víry nestálo přesvědčení o reinkarnaci. Navíc i katarský dualismus byl v řadě případů značně oslaben, víceméně pouze na kritiku světské moci církve, kostelní pompy a používání násilí v náboženských otázkách. V umírněné podobě pak podobné myšlenky velmi dlouho přežívaly například v Bulharsku nebo v Bosně (vlastně až do tureckého vpádu). Jinak řečeno: Orientální původ katarství není prokázán. Otázkou přitom zůstává, zda jakýsi podprahový gnostický duch přežíval ve středověkém křesťanství stále a nebo zda příslušné (logické!) myšlenky musely být někdy po roce 1000 vymyšleny znovu.
Jasným přínosem knihy je pokus určit, proč se heretické hnutí tak rozšířilo právě v jižní Francii. Podle autorky k tomu přispěla především struktura místní společnosti, značně rozvolněné feudální vztahy, samospráva malých městských celků – a také přízeň místní šlechty. Především v první fázi bylo katarství záležitostí aristokracie.
Koncem hnutí pak byly kromě papežské moci také dobyvatelské plány severofrancouzských knížat a centralizační snahy královské dynastie Kappetovců.
Autorka uvádí citáty i přímo z původních katarských textů, textů katolických polemiků i inkvizičních tribunálů. Z katarských pramenů je přitom patrná až přímo touha po mučednictví a pronásledování, přičemž toto samé je vykládáno za doklad správnosti nauky (zejména ve srovnání s římskou církví, která již v té době rozhodně pronásledována nebyla).
I přes zajímavost celého tématu mám jednu dost zásadní výtku k celé knize, a tou je rozvleklost textu. Řada informací je redundantních, jinde se autorka zase ve snaze o zachování maximální politické korektnosti zaplétá do výkladů, proč je lépe používat spíše onoho než jiného slova apod.
Takže nakonec, ačkoliv kniha přináší řadu nových informací, mohlo by jich být ještě více. Důležité především je, že se drží i první čísti podtitulku "život a smrt jedné křesťanské církve", tedy onoho "života". Většina ostatních publikací se totiž soustředí spíše na ostudné etapy v dějinách církve, než na to, co bylo vlastním předmětem učení obětí hranic či křížových výprav. Co se dnes ví například o Giordanu Brunovi a jeho názorech?
(Zdroj: Anne Brenonová: Kataři – život a smrt jedné křesťanské církve, CDK, Brno, 2001)
