Ve článcích o Féničanech jsme se na tomto místě již několikrát zmínili o lidských obětech. Kartáginci je přinášeli především bohyni Tanit. Zajímavé přitom je, že podle všeho se nejedná o božstvo fénické, ale celý kult byl převzat od domácího berberského obyvatelstva.
Dokladem lidských obětí přinášených v Kartágu je především tzv. tofet v dnešním Salambu, pocházející ještě z archaické doby předcházející největšímu rozkvětu města. Co zde odkryli archeologové?
Tofet (slovo znamená "obětní hranice") je jakousi proláklinou, prohlubní využívanou současně jako obětiště, chrám i hřbitov. Spíše než o klasický chrám se jednalo o volné ohrazené místo, "svaté pole" nacházející se pod odkrytým nebem.
V tofetu byly do země pochovávány hliněné urny s popelem obětí; nad nimi se tyčily stély a menhiry pokryté děkovnými nápisy. Nejčastějším doprovodným motivem je tzv. ouškový kříž, symbol bohyně Tanit.
V hliněných urnách byly nalezeny kosti a popel zvířat i dětí. Rituální oběť byla v punštině nazývána mol’k. Zkomolením tohoto slova se došlo ke jménu "boha" Molocha, ten ale ve skutečnosti nikdy neexistoval. Hlavním příjemcem lidské krve byla ve skutečnosti bohyně Tanit, oběti dětí si však žádala i další božstva.
K lidským obětem docházelo ve větším měřítku (stovky jedinců) především v okamžicích, kdy byla nějak bezprostředně ohrožena existence státu. I dobách míru se však tyto oběti pravidelně opakovaly několikrát do roka. Kromě dětí bývali někdy posíláni na smrt i váleční zajatci – takto byly třeba jednou zabity tisíce řeckých vojáků zajatých v bojích na Sicílii.
Zajímavé je, že povinnost věnovat děti na oltář se vztahovala především na vysoko postavené rodiny. Někteří boháči samozřejmě nechávali namísto svých potomků obětovat podstrčené děti otroků (tímto způsobem byl údajně zachráněn např. Hannibal), jindy se dalo lidské oběti vyhnout i záměnou za tele. Pokud ale později došlo ke krizi, předpokládalo se, že božstvo, nějak ošizené ve svých právech, se hněvá – v takovým okamžicích odcházelo k obětem mladých lidí, kteří byly v podezření, že se této smrti už jednou jako malé děti vyhnuli.
Jak jsme si řekli, Tanit bylo božstvo libyjského původu. Ačkoliv Féničané tvořili v Kartágu vládnoucí vrstvu, převzali ze zvyklostí domorodého obyvatelstva více, než se obvykle předpokládá. Do kategorie převzatých zvyků patří např. i takové "barbarské" obyčeje, jako tetování, vkládání kruhů do nosů a uší, vytváření plastických jizev na čele a na tvářích atd.
Zdroj: Stanislav Richter: Kartágo, Vyšehrad, Praha, 1975
Poznámka: Krvelačnost Tanit poněkud kontrastuje s rolí, která byla této bohyni přisouzena ve vědeckofantastickém románu "Tvář bohyně Tanit" od Jiřího Jobánka.
