Luštit staré písmo a jazyk je něco podobného jako pokoušet se přijít na kloub šifře. Určitou výhodu mají luštitelé v tom, že původní autoři textu neměli v úmyslu čtení znemožnit, na druhé straně tato výhoda je kompenzována celou řadou dalších nevýhod. Mnohdy jsou dochované nálezy žalostně neúplné, eventuálně neznáme ani písmo, ani jazyk, ve kterém je informace zapsána. Na pomoc nám však mohou přijít vícejazyčné nápisy, tzv. bilingvy. Asi nejznámějším takovým vícejazyčným nápisem je Rosettská deska, obsahující kromě dvou egyptských verzí také text v řečtině. Na základě tohoto dokumentu Champollion posléze vyluštil egyptské hieroglyfy.
Luštění starých písem a jazyků je samozřejmě činnost neuvěřitelně fascinující, protože dešifrujeme nejenom určitou konkrétní informaci, ale vlastně odkrýváme starý a zapomenutý svět. Jako kdybychom rušili ničivou moc času, obnovujeme myšlenkový systém celých civilizací.
Dnes se k luštění starých písem a jazyků samozřejmě využívá výpočetní síly současných počítačů. Pojďme se však podívat na několik luštitelských příběhů z dob romantičtějších.
Příběh první: Perský klínopis
Historie vyluštění klínového písma začíná spolu se jménem George Fridricha Grotefenda. Tento rafinovaný německý profesor dokázal perskému písmu přijít na kloub na základě následujících úvah:
Písemné památky, jejichž kopie měl Grotenfend k dispozici, pocházely z ruin Persepole, svého času hlavního města perské říše. Grotenfend usoudil, že tedy budou pocházet z achaimenovského období (asi 550 až 334 př. n. l.) a jejich jazykem bude cosi příbuzného dnešní perštině a dochovalému starověkému jazyku z indoíránské oblasti, tzv. zendavestě. Z relativně malého počtu znaků v nápisech usoudil, že půjde o abecedu.
Následně usoudil, že opakující se sekvence v textu by mohly znamenat slovo pro "krále" (lze předpokládat, že právě panovníci k nám promlouvají ze starověkých nápisů). Za takovým slovem by pak logicky mělo následovat jméno krále – a takové jméno by zřejmě znělo podobně jako v řečtině. Řekové nám dochovali řadu jmen perských králů, Kyros, Kambyses, Darieos, Xerxés, Artaxerxés. Jako další brilantní ukázka logického myšlení pak slouží následující Grotenfendova úvaha: pokud se dva královské tituly vyskytují vedle sebe, půjde zřejmě o otce a syna. Na jednom místě se však za slovem, které bylo hypoteticky pokládáno za odpovídající výrazu "syn", žádné slovo pro "krále" nevyskytovalo. Z perských králů neměl královského otce např. Dareios, který se dostal k moci po svržení podvodného mága Smerdise.
Potvrdilo se, že Grotenfend měl pravdu: Dareios byl persky Darajavauš, Xerxes pak Chšajaraša. Posléze se sice ukázalo i to, že ne všechna písmena byla přiřazena správně, to však lze z našeho hlediska pokládat za vedlejší.
Grottenfend přitom rozluštil část perského klínopisu již v roce 1802 – stalo se tak údajně na základě sázky, kterou uzavřel v opilosti. Jeho oponent uznal porážku, ovšem Grotenfendův objev podivnou shodou okolností nebyl příslušnou odbornou veřejností vzat na vědomí a klínové písmo muselo být přibližně o půl století později rozluštěno znovu.
Pro definitivní vyluštění klínopisných systémů, včetně slabičného písma elamského a klínopisu babylonského a sumerského, se stal hlavním pracovním materiálem tzv. Behistúnský nápis a hlavním hrdinou příběhu byl anglický důstojník Henry Creswicke Rawlinson..
Zdroj:
Vojtěch Zamarovský: Na počátku byl Sumer, Panorama, Praha, 1983
Josef Klíma: Lidé Mezopotámie, Orbis, Praha, 1976
