Student World

Historie „profilování“ je plná úspěchů i nezdarů. Zejména psychiatr James Brussel učinil slavnou předpověď. Prohlásil, že až policie dopadne šílence („Mad Bomber“), který po 16 let terorizoval New York podomácku vyráběnými bombami, bude mít pachatel na sobě zapnutý dvouřadý oblek. Když policie konečně pachatele roku 1957 vypátrala a zatkla, byl po pravdě řečeno v pyžamu – bylo to v noci. Za policejní asistence se však oblékl do dvouřadého obleku a zapnul si ho. Brussel správně tipl i celou řadu dalších charakteristik Geogre Meteského, který útoky na svědomí.

Je ale profilování opravdu obvykle úspěšné? New Scientist uvádí několik případů, kdy policii dlouho trvalo dopadení např. sériových vrahů dlouho právě proto, že špatně odhadli jejich charakteristiku, soustředili se na jiné podezřelé a pátrání se prostě ubíralo jiným směrem. John Muhammad, odstřelovač, který zabil v roce 2002 ve Washingtonu postupně 10 lidí, unikal tak dlouho (i) proto, že FBI na základě profilingu došla k závěru, že pachatelem je běloch.

Je tedy současný profiling používaný v současné kriminalistice vůbec vědecká metoda, nebo spíše šarlatánství, které občas náhodou přináší výsledky? Lze tento postup nějak „objektivně popsat“, nebo je založen na intuici? New Scientist tento problém rozebírá z řady úhlů. Vyplývá z chování pachatele na místě činu opravdu tolik o něm samém?

Zdá se, že profilování, jak se dnes vesměs uplatňuje, vycházející z pocitů a intuice, bývá chybné. Zkušení kriminalisté jsou jako „profileři“ jen o maličko úspěšnější než studenti oboru bez praxe a prediktivní hodnota těchto postupů je velmi nízká. Na místě je značná skepse.

Chtělo by to oboru dát vědečtější základ. Použít lze samozřejmě statistiku již vyřešených případů a zkusit obecnější pravidla odvodit z nich, nahradit intuici empirickými daty. Tak třeba pro znásilnění se údajně ukázalo, že vlastní způsob nevypovídá skoro nic. Mnohem důležitější je, s čím dalším je čin spojen (zda pachatel oběť také okrade, zda se jí omluví a nebo zda se dopustí ještě dalšího násilí apod.).

V případě vražd se zase ukázalo, že základní dělení používané údajně FBI (organizované vs. opak) se ze stop na místě činu prakticky nedá poznat. Naopak spolehlivější je rozlišení na vraždy, které jsou výsledkem emoce („expresivní“), a takové, které slouží pro dosažení jiného cíle, typicky finančního zisku („instrumentální“).

Nicméně představa, že pak na základě stop na místě činu lze spolehlivě určit, že pachatel nemá rád svou matku a jezdí červeným autem, je stejně mýtem…

Zdroj a podrobnosti: New Scientist

autor Pavel Houser