K oblíbeným mýtům našich národních dějin patří hledání zrádců. Téměř žádná bitva českých dějin nebyla – především v pojetí národních obrozenců – prohrána neschopností (nebo náhodou), ale jen a pouze zradou a věrolomností. Nejinak v případě železného a zlatého krále Přemysla Otakara II.
V tomto článku si však nebudeme všímat dobře známé bitvy na Moravském poli (1278), ale přeneseme se do doby o 18 let dříve, kdy stál český panovník na vrcholu slávy. Dopomohla mu k tomu i bitva, k níž došlo 12. 7. 1260 (tedy malé výročí) u Kressenbrunnu nedaleko ústí Moravy do Dunaje. (Mimochodem – nedaleko odtud je i Moravské pole, v napoleonských válkách se zde zase uskutečnila bitva u Wagramu.)
Co se tehdy u Kressenbrunnu stalo? Proti sobě stanulo spojené vojsko česko-rakouské a Uhři. Spor se vedl o rakouské země, na které si po vymření dynastie Babenberků činil nárok Přemysl Otakar II. I uherský král Štěpán V.
Obě armády byly od sebe odděleny tokem Moravy. Bylo jasné, že kdo se pokusí řeku přejít, ocitne se v nevýhodném postavení. Řešením patové situace se tedy stala dohoda, podle které české vojsko uhne a nechá Uhry přebrodit řeku. Současně byl vyhlášen klid zbraní, přičemž k bitvě mělo dojít 13. 7. České oddíly většinou sháněly zásoby a odpočívaly, zatímco se početnější Uhři přepravovali přes řeku. Pak ale namísto příměří začali obkličovat český tábor. V poslední chvíli se Přemyslova těžká jízda stačila sešikovat u Uhry porazila na hlavu. Zrada tedy tentokrát nevyšla…
Vypadá to hezky, ale je zde jeden problém. Jediné líčení bitvy totiž známe z Přemyslova dopisu papeži. Opravdu by část pouhá českého vojska (které bylo tak jako tak početně slabší), sešikovaná v poslední chvíli, dokázala porazit připravené nepřátelské vojsko. A tak, jak poznamenává J. Urban, by stál za to "kacířský dovětek". Zdá se, že všechno bylo jinak. Zrada vyšla od Přemysla, který porušil příměří a napadl nepřipravené Uhry. V podmínkách následující mírové smlouvy je obsažena dovětek, který na Přemyslovu hlavu uvaluje kletbu, pokud dohodu poruší. Opačný dovětek ve smlouvě schází. Kdo se musel takhle jistit před zradou, zrádce nebo oběť?
Možná dokonce, že úpadek popularity Přemysla Otakara II. Mohl nějak souviset i s jeho chování u Kressenbrunnu. I když kdo ví – podobné chování nejspíš v té době nebylo ničím výjimečným…
Zdroj: Petr Čornej, Pavel Bělina: Slavné bitvy naší historie, Marsyas, Praha, 1993
