Student World

Michael Crichton popisuje, jak ho na Nové Guineji (kam zavítal za své tvůrčí krize, když místo psaní románových předloh pro slavné filmy jen tak cestoval po světě) jeden vesničan překvapil interpretací právě shlédnutého filmu Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy jako „příběhu o muži a jeho hadech.“ Při promítání filmu Indiana Jones a Chrám zkázy svým novoguinejským kolegům jsem přirozeně nemohl, než se také nezeptat na jejich dojmy. Dlouholetý spolupracovník Brus Isua z vesnice Ohu prohlásil, že je to výborný výchovný film, názorně ukazující dětem, že se nemají samotné pouštět příliš hluboko do lesa.

Dalšího novoguinejského filmového představení jsem byl svědkem v bažinaté nivě veletoku Sepik. Naše malá expedice dorazila po stokilometrové plavbě v dlabané kánoi po jednom z jeho přítoků až do misie Oum. Dřevěné misijní budovy, postavené kvůli častým záplavám na kůlech, zářily z říčního břehu do stmívající se krajiny girlandami elektrických světel, jedinými ve stovkách čtverečních kilometrů okolní temnoty. Misii vedla postarší, leč velmi vitální americká dáma. Do vesnice byla původně vyslána Summersovým jazykovým ústavem, aby přeložila Bibli do místního jazyka. Jakmile bylo dílo po letech hotovo, měla se přesunout na další překladatelskou štaci. Rozhodla se ale raději zůstat a na vlastní pěst vybudovat misii. Po dvaceti letech tak stojí u vesnice Oum škola, nemocnice, obchod a kostel, vše uprostřed malarických bažin. Každého půl roku se tato dáma vydává s pontonem taženým dvěma motorizovanými kánoemi 200 kilometrů po proudu řeky Sepik do nejbližšího supermarketu na nákupy a potom své zásoby skladuje v kordónu mrazicích boxů, z nichž každý má kapacitu několika lidských těl. Jednou za dva roky odjíždí do rodných Spojených států, aby si tam od spoluobčanů vymodlila dary na svoji bohulibou činnost. Součástí této Bohem snad opravdu požehnané misie je i filmový projektor se slušnou videotékou, takže naši novoguinejští průvodci mohli být iniciováni do světa filmu příběhem Mela Gibsona Statečné srdce. Lidé si v něm barvili obličeje namodro a neustále bojovali, střílejíce po sobě důvěrně známými šípy a tepajíce sečnými zbraněmi, zjevně variantami oblíbených mačet od firmy Tramontina. Viděno od Sepiku – zajímavý příběh z evropské současnosti.

Ale i futuristický film Pátý element, odehrávající se v Los Angeles plném létajících automobilů, je na Nové Guineji paradoxně občas považován za film ze žhavé přítomnosti. Zatímco za nejednou vesnicí přistává pravidelně misijní letadélko na zatravněné ranveji, vyklučené v pralese, automobil mnozí její obyvatelé v životě neviděli. Pokud někdo zná funkční kolo pouze z podvozku letadla, jistě nebude překvapen obrazem vzdáleného velkoměsta zaplněného výhradně létajícími dopravními prostředky.

I přes silnou hollywoodskou konkurenci si ale naši novoguinejští přátelé oblíbili ze všeho nejvíc Švankmajerova Otesánka. Nevadí jim ani to, že ho mohou sledovat jenom v české verzi a při každém promítání ho tedy musí někdo z jazykově lépe vybavených diváků simultánně překládat do neomelanéského pidžinu. Příběh o „diwai pikinini,“ tedy dřevěném dítěti, jež si v zoufalství pořídí bezdětný pár, splňuje všechny požadavky kladené na novoguinejský filmový hit. Film řeší vážný a srozumitelný problém. Bezdětnost je na Nové Guineji snad ještě víc traumatizující a společensky problematická než u nás, i když náhradní řešení, jakou je adopce dítěte nebo příchod další manželky do rodiny, jsou tam jednodušší. Otesánek je krom toho realistický příběh, kde hrají nadpřirozené bytosti přibližně takovou roli jako ve skutečném životě, tedy alespoň podle představ Novoguinejců. Film je sice uvěřitelný, ale zároveň originální – alespoň v okolních kmenech o žádném „diwai pikinini“ nikdo neslyšel, zejména ne o takovém, jež skutečně obživne a nakonec sežere své rodiče i leckoho dalšího.

Ne vše je ovšem přes česko-novoguinejskou kulturní propast zcela pochopitelné. Zejména postava sociální pracovnice, tedy osoby vnikající do soukromí rodin a kradoucí z nich děti, by byla na Nové Guineji uvěřitelná snad ještě jako bytost nadpřirozená, čili něco jako polednice. Jako úřední činitel vyslaný státní správou je ale, na rozdíl třeba od takového Otesánka, mentálním konstruktem až příliš fantaskním.

Otesánek natočený v novoguinejském prostředí a s dialogy v neomelanéském pidžinu by byl zaručeně diváckým hitem, odhlédneme-li od faktu, že na Papui-Nové Guineji není v provozu ani jeden biograf. Příběh by zajisté inspiroval i vážné pokusy o výrobu a oživení dalších Otesánků ze široké nabídky novoguinejských pralesních dřev. Stejně tak i poptávku po speciální, Otesánky oživující magii u kmenových kouzelníků, jakož i obvinění těchto kouzelníků z nekalých čar, spořádaný vznik Otesánků blokujících. A samozřejmě by byla občas spatřena i sociální pracovnice s nákupní taškou, vynořující se z pralesa a kradoucí děti. Jak už to tak na Nové Guineji chodí, nezanedbatelný počet kouzelníků a domnělých sociálních pracovnic by nutně potkala velmi nepříjemná smrt z rukou jejich vesnických spoluobčanů. A kdo ví, zda by se nakonec neobjevil i nějaký ten Otesánek. Sílu umění není radno podceňovat.

***texto text je úryvkem z knihy:

Vojtěch Novotný: Papuánské (polo)pravdy. Druhé, rozšířené vydání. Dokořán 2010

O knize na stránce vydavatele

Viz také starší úryvek

Umírání do páru

autor